Po dnešním dni bych mohl sám sobě položit otázku, kolik ran osudu snesu - a to i když nejsou moje, ale jsou to rány jen sdílené, od bývalých kolegů či (současných) kamarádů. V sobotu jsem četl email právě od jednoho takového a bylo to doslova sado-maso :-( A pak odpoledne těsně před RVHP další ťafka a tentokrát naživo a velice čerstvou.
Tentokrát ale na mě byl Osud milostiv a nabídl mi tři možnosti jak si v neděli duševně odpočinout, ale vybrat jsem si mohl jen dva. Myslím, že jsem si vybral dobře - nejprve kamarádka, která mě před lety dokázala "otevřít" a která mi -poté, co jsem ji ony rány několika větami popsal -spravedlivě vynadala: "Nemůžeš vyřešit všechny problémy, mysli taky někdy na sebe!"
Odpolední schůzka s kamarádem mě poslala do historie, kterou jsem opustil, tedy do programování. A tak jsem ve vhodných chvílích přikyvoval a tu a tam pronesl i krátkou poznámku, což se hodilo, protože kamarád měl povídavou náladu. A já tak mohl nemyslet jak na ony rány osudu, tak na mé pracovní obtíže a ještě jsem neseděl u kompu...
Teď už u něj sedím a přemýšlím o sobě, že bych si měl dát týden pohov s čajem v posteli a trochu se potit, abych ze sebe setřásl nějaké to nachlazeníčko, které se o mě pokouší a být tak sobecký - už teď je jasné, že jistou akci v práci do čtvrtka nestihneme ani kdybychom se rozkrájeli (a to navíc nesmíme na pobočkách omezovat provoz) a tím, že bych byl sobecky doma by to na mé kolegy dopadlo o to hůř.
Umím vůbec být takhle sobecký, hnusný? Chci takový být?
**SPOILER**
NE
**SPOILER**
