"Sváteční víkend" je pro mě spíše jen víkend se speciálním názvem, i když pro mě speciální je...
Dobře čtyři dny se mi neozýval kolega z J*, jež je sice již v důchodu... Anebo právě proto že je v důchodu, mě to trošku děsilo, že se přestal ozývat. Dříve když už byl třetí den, tak volal, ledva jsem se přihlásil na Skype...
Udivovalo mě, že Skype měl spuštěné, ale přesto mi to nezvedal, což mi připadalo značně podezřelé a už jsem viděl všechno nejhorší. A pak mě v jednom dni, konkrétně ve čtvrtek kratičce prozvonil.
Okamžitě jsem volal zpět a ozvalo se tak znechucené a divně vyslovené "halo", že jsem se už obával mozkové příhody. Ale ono ne, bylo to totiž horší. Byl to strach z toho, že v rámci nějakého vyšetření se objevil flíček na ledvinách, ale doktory to nechalo v klidu a na další vyšetření ho poslali v relativně dlouhém intervalu. A odpovídal mi na všechny otázky jednoslovně.
Do pěti minut jsem ho rozmluvil, takže mi tu historii řekl, a do 45 minut jsem ho dokázal poslat na druhý břeh deprese. A byl jsem označen (se smíchem hlase) za cynického parchanta, kterému jsou zdravotní problémy tak úplně jedno... V pátek zavolal znovu a už byl relativně v pohodě...
Kéž bych to samé mohl říci o sobě v ten čtvrtek po hovoru, dobře patnáct minut jsem ho "prodýchával", ale po podobném zážitku v pátek (jež zde nebude popsán), jsem si už šel vypít decinku vína. Ale ani emaily od I* nepřinášely klid do mé duše, ale protože byly z větší části nepopisující (ani heslovitě) všechny problém(-y) zkusil jsem I* navrhnout procházku (a mít tak důvod ulít se alespoň na chvilku z rodinné návštěvy, jež k nám na 4 dny přijela) , ale byl jsem slušně odmítnut, že musí být sama.
Nechci to zatím nijak komentovat, protože to bylo poprvé.
Jenomže "to" pro mě má historicky dva významy a oba jsou přesně hraniční, pochopitelně na opačných stranách:
a) každý potřebuje být někde a někdy sám
b) Už tři lidi, co jsem znal, (a byli sami,) skončili pod vlakem
Jsou chvíle, kdy si říkám, že v tomto mém životě mám zřejmě za úkol prožívat tyto situace, ale současně nemít šanci toto včas zjistit a zastavit (s vyjímkou jednoho skoku, kdy jsem vteřinovou šanci dostal asi tak dva dny před oním aktem), No prostě hlášky o samotě od kohokoliv mi poblikává varovná kontrolka, a říkám si tu jednu jedinou otázku: "Neuniká mi něco?" A to i tehdy, když je to nevinné a poprvé. Prostě - minimálně pětiminutové zamyšlení to vydá...
Ta rodinná návštěva nakonec v pátek nepřijela, to až v sobotu na oběd, a je již tradicí, že po pěti vteřinách, tedy přesně po pozdravu od mužské části, jsem málem hodil kamenem, takže potěšující nakonec bylo to, že po obědě, kafíčku a malém odpočinku nad fotografiemi, návštěva vyjela na výlet a já na RVHP. Čili mě čeká pravděpodobně již jen nedělní oběd s kafem, pokud se vyhnu teoretickému večernímu hospodskému posezení, jež by mohlo nastat dnes večer. To teprve ještě uvidím, co bude a nebude vyhlášeno, respektive před jakou hotovou věc budu postaven.
Update 16.4.2017: Pozvání ani nic jiného nepřišlo...
Průšvih je, že začínám mít potíže s pamětí, protože jsem úplně zapomněl na jednu sešlost kamarádů jež měla být v pátek, s nimiž jsem hrával vampy (do doby mého zapřísahání se, že já už NIKDY toto hrát nebudu) a s nimiž jsem se chtěl vidět. Anebo mé podvědomí nechtělo, abych se s nimi viděl?
A ani OMSI mi nepřinášelo příliš štěstí a radosti, protože mi bláznilo až tak, že mi autobus, jež jsem si do OMSI kupoval mi zničehož nic odbočoval do stran, takže počitadlo bouraček naskakovalo. Pochopitelně jen tuhle jedinou věc jsem dokázal vyřešit, abych byl alespoň trochu spokojen - vrácením starší verze ovladače grafiky.
