...aneb druhý týden tábora.
Hned první problém se objevuje u jednoho dítěte, kupodivu holčičky, která se nechce kamarádit a na chatičce vznikají hádky. Hovor s rodiči - ona měla probémy už i ve školce. No a protože to jso kamarádi s hlavaskou, tak to dopadne jak? Nedořešeně a na půl cesty. (S holčičkou si šel promluvit Pán v klobouku)
Dalším problémem jsou děti, které sestoupily do nejslabšího turnaje, protože to jsou děti nesoustředěné, hra je nebaví, anebo když baví, tak nedávají pozor v okamžiku, kdy se jim dospělý zkouší něco vysvětlit.
No a konečně třetí problém je náš megafon. Už dvakrát za sebou se mi vrátil totálně vybitý a mezi oběma vybitími byl v podstatě půlden. Má nabíječka by dokázala problém se "zkratovanou" baterkou odhalit, ale po půlhodinovém trvalém odběru se baterky ani "nehly". Baterky jsem vrátil zpět a mě megafon funguje. Proto jsem udělal jednoduché opatření, ten vypínač co to "dělá" jsem zalepil páskou, aby nikoho nelákal s ním manipulovat.
O den později se ukázalo, že jsem měl pravdu, baterky "náhle" vydržely. Tedy megafon hraje, ale co jsem baterky v úterý dobíjel, tak jsem měl dojem, že přeci jen jedna z baterek je o něco slabší na kapacitu...
A když mluvím o pondělku, tak jsem měl střet s Pánem z klobouku. Nevím jak moc to má v hlavě srovnané, ale chvilkama mám dojem, že má hodně posunuté hranice, kde je to vtip a kdy urážka rozhodčích. Zazněly přesně tři hlášky a ta poslední "Rozhodčí nemají autoritu!" opravdu za vtip nepovažuji. Startoval jsem hned a hlavní rozhodčí mě upozornil, abych to řešil v klidu. Zkusil jsem to a viděl na obličeji Pána s kloboukem nádherný semafor. "Tak co teda nemám řikat" zařval na mě. "Něříkej hlášky se slovem rozhodčí" poradil jsem mu. Mělo to vyznít jízlivě, ale už se mi stahovalo hrdlo, protože se mi chtělo už brečet bezmocí, nebo řvát....
V úterý se mi před snídaní omluvil, což pro mě byl šok na další dvě hodiny, kdy jsem všechny okolojdoucí prosil, aby mě probudili :-) Toto se totiž stalo poprvé v životě a rozhodně jsem to neočekával...
Zápisy ze zbytku úterý, středy, čtvrtka a pátku tu nejsou, protože mě to krásné, co by stálo za zapsání, přebíjely informace špatné. Některé z nich o mých kolezích, ať už blízkých, či trošku vzdálenějších. Nejhorší je to, když si o někom něco myslíte, ale říkáte si - to je pomluva, nebo to jsem možná odhadl špatně - ale pak vám přijde email, který vám potvrdí vše do písmenka... Nu, není to nic příjemného.
Jak se tu starám o bazén, tak jsem na jedné naší atrakci, obrovské nafukovací labuti uzpůsobené jako plovací deska pro dva s očky pro pádla, najezdil snad několik kilometrů, rozdělených na několik návštěv bazénu. Vždy, když jsem tam byl sám a práce kolem bazénu byla hotova. A přemýšlel jsem...
Mám totiž pocit, že své přímé kolegy nezměním, což znamená přesně dvě možnosti. Smířit se s tím, nebo odejít. Proč odejít? Inu proto, že poslední dobou nemám chuť se něčím dalším užírat
Sobotu a neděli si nechám vyjímečně do zápisu "Dozvuky tábora", který napíšu dnes večer
