Opětovně mám speciální zážitek ze hry Heroes of Storm, kdy hrajíc za léčitelku Morálesovou mám zajímavé úspěchy na poli sebeobrany. Aby mi dali protivníci pokoj a já mohl v klidu léčit naše, musel jsem vždy daného protivníka postřelit, aby mi dal pokoj a šel pryč.
Pozoruji to někdy i u sebe v reálném světě, kdy musím být v první linii, ale pak dělám něco, co mi není úplně příjemné.
A pak si říkám: Proč tu hru vlastně hraju? Protože jí se mnou hrají kamarádi? Anebo já s nimi?
