Skuteční kamarádi - vymírající druh?

Částečná podobnost s příběhem jiného ajťáka, shodou okolností mého kamaráda, je náhodná, leč nepopiratelná. Přesto je popisovaný děj jen a jen můj příběh, přestože onen ajťák mi ho tu a tam protne...


A jak je na mém blogu v poslední době zvykem, nebudu jmenovat, nebudu ukazovat...


V tomto příběhu se musím nejprve vrátit do doby vzdálené, kdy jsem vyučoval počítače na mimoškolním kroužku, sám čerstvě po škole a tehdy jsem si začal říkat, že je na čase si hledat nějaké dlouhodobější kamarády a najít si ještě jeden zájem k počítačům, abych nebyl jednostranně zaměřen. Našel jsem si skupinku hrající Dračí doupě, ta se spojila s jinými, vhodným promixováním skupin vznikla skupinka hrající LARP a v této skupince byli i jedinci jezdící na jistý tábor. A že LARP přineseme jako celotáborovou hru na tento tábor.


Už tehdy, kdybych nebyl naivní, jsem si mohl rozdělit mé tehdejší kamarády na skupiny aktivních, neaktivních, pijanů a zmetků, protože od dob prvního Larpu až po jeho uvedení na táboře uplynuly téměř 4 roky..

Bohužel, díky "drobné" nehodě, kdy součástka za 20Kč způsobila, že mi nebrzdilo auto, se mi nepodařilo stihnout první ročníky tábora s LARPem (tábor samotný měl tehdy více jak 20-letou tradici) a tak se jeden z mých kamarádů tehdy (podle toho co mi řekl **) rozhodl, že když budu chtít, mohu na dalším ročníku chodit s LARPem do tábora pomáhat, ale budu si muset najít ubytování v okolí.

Tím, že jsem opravdu chodil pomáhat (ob dva dny, kdy byla hrána celotáborovka) a má pomoc byla vidět, narozdíl od jistých jedinců s privilegiem bydlení v táboře, jsem získal přístup do skupiny lidí, z nichž se vyklubali další mí kamarádi. Je úplně jedno, že pro některé jsem byl i tak nějakou dobu "larpová náplava", ale nějaké výsledky a práce za mnu byla vidět, i když i já mnohokrát cítil, že by to mohlo být ještě o chloupek lepší.

O rok později jsem tedy byl připuštěn už jako vedoucí, byť s dodatkem "programový" a nastala éra, kdy jsem pomáhal s programem, hodně fotil a pak pro děcka vyráběl CD hned přímo na táboře tak, aby v den odjezdu byla hotova, což přinášelo do předposledního dne tábora mocný finiš a mohutné vypalování, které končilo typicky nad ránem. Zde do příběhu na moment vstupuje i onen jiný ajťák, který mi s procesem pálení pomáhal, v té době, pokud si správně pamatuji, ještě jako dítě, později jako instruktor a mnohem později jako oddílový vedoucí, v některých letech jako vedoucí programový.


Kamarády jsem si stále netřídil do skupin a snažil se chovat ke každému stejně. V té době jsem se ještě opájel tím, že mám kamarádů jako nikdy v životě předtím....


O další dva roky později jsem už prozřel a přestal vidět na kamarádech svatozář, ale dokonce už jsem začal vídat i chyby, velikonoční akce mě přiměla odškrtnout ze svých kamarádů ty nejhorší - pijany, červnová akce pak zmetky (resp. jednoho zmetka). Jen pro info - ani jeden z nich se už na našich akcích nyní nevyskytuje. Na táborové noční porady jsem přestal chodit a čas raději využíval na rovnání fotek a videí. Tím, že jsem stále byl programový vedoucí, který v některých věcech byl dost dobrý, byly mi přidělovány na poradě hlavním vedoucím úkoly stále stejné a kolegové z chatky mi je řekli...


Děj však pokračuje a o čtyři roky později došlo ke změně pořadatele onoho tábora a já už měl své kamarády prohlédnuté, věděl jsem, kdy se stáhnout do pozadí, takže jsem nadále pokračoval v činnosti a pořádání akciček, nově i pro děti a nejenom v létě.

Dělo se očekávatelné - bylo nás nějakých 40, ale jakžtakž aktivních v průběhu roku nás mohlo být tak 15, všichni však chtějí na letní tábor. Ano, někteří studují, jiní už mají rodiny, práci, takže jsem to bral tak jak to je... Ale to už jsem začal pozorovat, že mi někteří kamarádi vadí a vadí mi i proto, že mě zařazovali do škatulek, jejichž štítky mě štvou. Kamarádka žijící zcela mimo toto dění mi to řekla jasně.

Je asi smutnou pravdou, že tví přátelé a kamarádi jsou lidé obklopující tě typu:
- mám se komu vypovídat
- mám někoho, kdo má porozumění
- mám někoho, kdo to vyřeší
- mám někoho, kdo to vyřeší za mě a nemusím se s tím trápit (ať se trápí on)
- nemusím ho, ale potřebuji ho
- neznám se k němu, ale nechá se dobře využít (takykamarád)
- s přesvědčením - jsi dobrý člověk, ale (a vždy si najdou výhrady) neberou tě jaký jsi
- s přesvědčením - jen mu přiložte, od to unese
- s přístupem - ponížím-li ho před ostatními, budu v lepším světle, ale jinak jsme "nejlepší" kámoši.
- a nakonec takoví, kam se řadím sama....znám ho (myslím trochu) a beru ho takový jaký je....
Jenže kolik je těch v poslední skupině?
Ty je potřeba si hýčkat a na ostatní buď bez ostychu tvrdší. Více či méně....
Není potřeba nechat s sebou zametat jen pro to, aby člověk měl více "skorokamarádů".

Ale co teď s tím? Termínální řešení typu "A DOST" umím jak vymyslet, tak i dodržet (naposledy jsem veřejné "a dost" vyslovil o velikonoce roku 2006: "od 30. června 2006 už nikdy nebudu hrát hru typu Dračí doupě, kde se vyskytují vampíři jako hlavní hrdinové", toto jsem dodržel a mé psyché se zvedlo nejenom kvůli tomu že jsem  to dodržel). U řešení typu "a dost" je totiž ta potíž, že když uděláme příliš dlouhý řez, přijdeme o více kamarádů, než bychom chtěli. Když se vrátím k "mým vampírům" - kdybych tehdy řekl své "A DOST" jinak, přišel bych dobře o pět kamarádů naráz, přitom se s těmito kamarády mohu setkávat a setkával jsem se i u jiných her daného typu. Nebo v čajovně...

V mojí skupině kamarádů (rozšířené o ty, kteří na tábor nikdy nejezdili) se momentálně rozmáhá, resp. mě začíná více vadit, neschopnost říci Děkuji, o jednom z kamarádů jsem naopak již nahlas vyjádřil myšlenku, že řekne-li mi to své Děkuji, vezmu ho klackem mezi světla. (Ale protože to není "tak teď bych ti měl poděkovat, no tak teda děkuji", tak to nikdy neudělám - naopak v rámci dobrých vztahů ho požádám, aby mi - raději - děkuji neříkal - zní tak nějak neempaticky a strojově, přestože je myšleno doopravdicky).

Další, horší, věc která se rozmáhá, je lhaní. Když mi někdo řekne, že zrovna jede autem z místa A do místa B a je v místě C, ale já na pozadí slyším hrající televizi, tak je to lhář idiot, přičemž pokud mi takhle zalže jen proto, aby mi nemusel udělat kafe, které mi slíbil jako dodatečný dík za to, že jsem mu opravil počítač - jednoznačný adept na vyškrtnutí z přátel. Zvlášť když zalhal bezdůvodně, jak mám ověřeno.

A tady jsme velmi pravděpodobně u jádra pudla.  Mohl bych totiž ústy některých mých kamarádů sám o sobě zpívat "Je divnej". Rozumím si totiž s počítači a od kamarádů si beru za opravu počítače jen nějakou drobnost - čokoládu, dobrý sáčkovaný čaj a tak. Pokud je to opravdu z mého pohledu blbinka, co zlobila, dám si jen kafe a pokecám...

U další skupinky nemám valný kredit proto, že neumím to, co oni, ale to mě nevadí a proto to tady nebudu ani dál rozebírat.

Když tedy setřepu všechny kamarády ze všech mých aktivit do jednoho pytle a začnu je třídit do skupin - lháři+pomlouvači+pokrytci, vezoucí se, kamarádi, aktivní kamarádi a skuteční kamarádi, doslova s hrůzou zjišťuji, že skutečných kamarádů, kterým můžu kdykoliv (samozřejmě v rozumných časech) zavolat a říct jim "hele mám problém, můžeš mi pomoci, nebo mě alespoň popostrčit správným směrem" a oni se mi budou věnovat a skutečně mi pomohou, mohu spočítat na prstech jedné ruky zasloužilého dřevorubce.

Udělal jsem si miniprůzkum a zjistil, že platnost věty zmíněné v nadpisu dnešního postu pociťují i moji kamarádi a příbuzní (které jsem oslovil).

Dění na táboře respektive děje mezi vedoucími se mi už pár let nelíbily a mám "nenulové nutkání" říct - je mi líto, ale nejedu. Možná jsem srab, ale měl jsem šanci vidět jak letos dopadl kolega ajťák, který to řeší podobně jako já a který už řekl "letos nejedu". Sneslo se na něj pár podivných reakci a když pak dotyčný upozornil na náhlou smršť omluvenek typu "letos nejedu", které zdánlivě přišly až po jeho omluvence, byla po něm vržena nenávistná reakce, kde byly vyjmenovány důvody, proč nejedou ostatní. A bum ho - buďto lže ten náš kamarád, co napsal (v rozčilení) onu nenávistnou reakci, anebo si nejedoucí kamarád "nepamatuje" důvod, proč nejede a každému říká něco jiného...

V tuhle chvíli je mé rozhodnutí velice jasné - tábor se blíží, takže "haryky" na poslední chvíli dělat nebudu, ale jsem rozhodnut si třídit všechny poznatky o všech a při následných schůzích v srpnu a v září zkusit demokraticky upozornit na případné nešvary a buď se něco stane (a viník bude alespoň pokárán), anebo v rámci svého duševního zdraví sám sobě vyslovím nějaké to své "A DOST".

To své "A DOST" ale budu chtít vyslovit tak, abych si nezničil vztahy s tou částí kamarádů, kteří jsou slušní a alespoň trošku mě chápou a nedělají zlo. Přeci jen bych rád, aby mi jich pár zbylo...

Má to všechno zvláštní dohru - Jedna z mých kolegyň zkouší věštit pomocí tarotových karet a já se s ní setkal zrovna v době, kdy měla karty rozložené a tak mě nechala nalosovat tři karty (minulost, přítomnost a budoucnost), musel jsem se pouze před začátkem soustředit na nějakou přesnou otázku. Karta přítomnosti mi ukázala, že stojím na rozcestí a karta budoucnosti ukazuje, že dojde k nějaké katastrofě nebo změně, která nakonec vyústí ke štěstí. A o tom to vlastně je, nebo ne?
=====
** Že by mu tehdejší vedoucí už neuznala dalšího vedoucího larpistu