Sedím tu sám u počítače a přemýšlím nad životem a nad tím, že dnes, krátce před devátou hodinou ranní, přišla velmi smutná zpráva.
Mele se mi to v hlavě dost a dost, protože mimo jiné je tohle v naší rodině první přirozené úmrtí z generace, do níž patřím, takže si říkám - "bacha, už to bije dost blízko tebe"...
Mele se mi v hlavě i to, že už v roce 2012 jsme za tou sestřenicí měli jet ve vícero lidech, ale dost lidí odpadlo (čti: bratranci), o rok později jsme plánovali další výjezd, ale to se nepovedlo, no a teď se to už teprv nepovede...
Jenže úplně nejhorší věc, která mě trápí, je to, že maminka této sestřenice přežila všechny své děti. Nikdy bych to nechtěl zažít na vlastní kůži, i jen představa, že by se mi to stalo je hrozná...
A tak dnes půjdu podle všeho spát s jednou všeříkající otázkou: "Proč?"
xxxxx
