Foto benodig geen kommentaar

Fotka, jež pro mě nepotřebuje komentář, dalo by se říci, protože když se na ní podívám já, tak vím...

Babička

Jaká to náhoda chtěla, že zrovna dneska při oslavě narozenin neteře přinesl její bratr notebook a ukazoval nám fotografie, jež převáděl z diapozitivů do počítače. A tam byla i tato fotografie, kterou snad nikdo z přítomných neznal - okamžitě jsem si ji nechal vykopírovat...

Připomnělo mi to vtip, který porovnává počet fotek:
Babička:  1x při křtu, 1x vyšla školu, 2x svatba, 1x s dětmi
Vnučka: 29x šla na večeři s kamarádkou, 18x přinesli první chod, 9x šla na záchod, 119x potkala na záchodě další kamarádku, 46x přinesli účet

Ale zpět k babičce - podle věcí na stole mohu bezpečně usoudit, že je to fotka z pracovního dne a podle konstituce babičky a ostatních fotek ze série bych směřoval fotku relativně krátce kolem roku 1989.

A tak se tu probírám jednotkami fotek s babičkou a vzpomínám na všechno krásné co jsem s babičkou prožil, v podstatě tak oživuji svoji dlouhodobou paměť či chcete-li fixuji svoji paměť, protože nic víc či dokonce něco dalšího hmatatelného po babičce nemám...

Kratince jsem situaci probíral s kamarádem, který mi k té hmatatelnosti řekl zajímavý poznatek. Když někdo blízký zemře, musí vše hmatatelné pryč, aby ti nic toho člověka nepřipomínalo a mohl si na něj pozapomenout, respektive na tu bolest. Avšak po roce až dvou se situace obrátí a pak - kde brát....

Celé tohle všechno má ještě jednu rovinu. Psal jsem tu o stabilitě starších lidí a zmiňoval, že onen problém měla i kamarádka se svojí maminkou. No panečku - musím se jen podivovat, protože tam to vzalo velice rychlý konec - maminka už není...

Je to taky takové téma na zamyšlení - co je lepší? Když to přijde nečekaně a tak říkajíc naráz (u kamarádky necelý týden), anebo když dotyčný leží (téměř) bezmocně v posteli jednotky let. A i tak - je člověk připraven na telefonát z nemocnice (nebo od jiného příbuzného) se slovy "váš příbuzný právě zemřel"?

Je jedno slovo, které jsem kamarádce nedokázal říct do očí a vím, že si ho tu přečte. Je to: "vysvobození". V tomhle případě, kdy člověk utrpí ztrátu někoho blízkého, je velice nebezpečné tohle slovo tomuto člověku říct v okamžiku, kdy je "to" moc čerstvé a bolí to tak říkajíc na srdci i na duši, protože se vždy dočkáte té špatné reakce, až po pár týdnech či měsících je daný člověk ochoten uznat, že toto slovo má své opodstatnění. A to jak z pohledu toho člověka, tak i z pohledu toho zemřelého.

Ano, jsem sralbotka, když jsem to nedokázal, ale po zkušenostech které mám, si už netroufám (s tím slovem, ne s tou kamarádkou!!!). Je to však tím, že po pohřbu právě této babičky se ve mě něco pohlo, takže kolem smrti už bývám "hnusně praktický" až stoický, jak o mě kdosi kdysi řekl, což zvyšuje emoční vyznění toho slova...

Posudek o mě, co je vidět vně a co se děje uvnitř, co není vidět, nechť si každý udělá sám - zde na blogu už je popsáno vícero pohřbů, na kterých jsem byl...