Z pracovního hlediska jsem udělal blbinu, když jsem si vzal dvě naše databáze, které jsou nyní vůči sobě nekonzistentní a pokusil se provést narovnání mezi sebou. Samozřejmě podle té, kterou spravuji já a které věřím.
O pět minut později, a to jsem měl otevřenou zatím jen první databázi, jsem sprostě zaklel. Zatímco jsem byl na školení či na pobočkách F*, P* a Q*, tak jsem očekával, že tři kolegové, mající na práci 8 pracovních dnů, jej na pobočkách A* a B* zvládnou. Ano, z valné většiny jej zvládli, ale když jsem si zkusmo nechal od nich vyjmenovat počítače, které nejsou převedeny pod nový systém a porovnal je s mým seznamem, který vypadl z databáze, tak jsem pochopil, že o mnohých z nich (už) nevědí. Natvrdo jsem je rozepsal a dvěma přítomným kolegům rozdal se slovy "tohle jste vynechali, a tohle si dořeším sám"....
Kolega, jež si prochází onou "rodinnou změnou", měl v daném týdnu dovolenou, takže měl čas na kdeco a povedlo se mu (fintou) dosáhnout toho, že s ním dítko jelo na RVHP (minule nebylo), což byl dobrý úspěch. Byť je vidět, že onen rozchod rodičů od sebe jej zdrchlo. Každopádně následující moudro by u nich nefungovalo:
Nejlepší způsob, jak vyhrát hádku nad manželkou:Při různých jiných setkáních, které jsem s kolegou v týdnu měl, měl jsem vyrozuměl, že rovnoprávnost obou pohlaví fungovala jenom jedním směrem ("mám jít právo sama na/do ...." ale jak to řekl druhý partner, tak se útočilo na psyché. Jako bych to neznal i z jiných vztahů. Už bych si na to mohl udělat i statistiku, jestli tohle dělá více jedno nebo druhé pohlaví, počet dat už je už statisticky významný :-(
Dělej mrtvýho.
V úterý a ve čtvrtek jsem byl u svého kamaráda, který je už kolik let v důchodu, nemusím dodávat, že jedním z důvodů bylo i uchození nového počítače. První návštěvu jsem pojal jako společenskou, protože jsem se s ním a jeho paní dlouho neviděl (celý půlrok byli na chatě), púočítač jsem jen omrkl abych věděl, druhá pak byla pracovní. No a v rámci první návštěvy jsem si nemohl nevšimnout jejich nového pejska. Přišel ke mě, já se sehnul a tvářil se, že si rozvazuji tkaničky. Čmuchnul ke mě, já nic, zavrtěl ocáskem, já ho pohladil a byl můj :-) Malého Mikiho mají tak dobře vycvičeného, že i já jsem ho dokázal od sebe odvolat a pak zase přivolat na příslib podrbání. U mého přítele a jeho paní jsem tím vyvolal údiv...
Při druhé návštěvě se dařilo stejně, jen už jsem byl pro Mikiho samozřejmější součást rodiny, což vedlo mého kamaráda k prohlášení, že až oba s paní zemřou, bude Miki můj...
To mi "rozhodilo tykadla", protože tahle věta měla několik rovin.
Třeba tu, že tohle je jejich třetí pejsek za dobu, co je znám a se všemi jejich psy jsem dokázal vyjít. Dokonce jsem byl jedním z těch co do nich hučel po uspání jejich druhého nemocného pejska, ať jdou a okamžitě si v útulku pořídí dalšího.
Druhá z rovin je o příbuzenstvu a chování zvířátka k nim. Zjevně není na takové úrovni, jak by mohlo být. Já to vidím u nás a mojí kočičky Mourinky. Na příbuzenstvo reaguje podivně, ale už znám druhého, pro Mourinku zcela cizího člověka, kterého si přišla očmuchnout a otřít se mu o nohy. Sama od sebe - to podotýkám.
Třetí z rovin je nasnadě - proč relativně zdravý chlap proboha(-y) mluví o smrti?!?
