Ovládání umění napodobit zdání normálnosti bych potřeboval dnes, kdy jsem se měl sejít s kamarádkou I* na obědě, avšak dnešní den se, jako mnoho dalších, nezápíše do dějin růžovým písmem.
Došlo to až tak daleko, že jsem na pobočky a tím pádem i na oběd vyjel se čtyřhodinovým zpožděním, abych na pobočce F* zjistil očekávané - pro některé lidi rozlišit kopírku a tiskárnu (obě dvě jsou bílé) je prostě problém - takže když vám nahlásí poruchu kopírky (zničený válec) tak si vezmete onen díl a prostě jedete. Jenže použít díl firmy A pro jejich kopírku na tiskárně firmy B prostěš nejde. A tak si udělám výlet znovu
Jenže ještě před tímto tiskárno-kopírkovým zjištěním jsem byl rozčilen až tak, že jsem nakopl jednu krabici v mé kanceláři. Samozřejmě v ní bylo několik prázdných tonerů, respektive plných tak, že sice netiskly, ale bordel na koberci udělaly...
Každopádně po tom všem, kdy i na oběd jsem dojel pozdě (sice řádově o jednotky minut), musíte okamžitě ze vzteku přepnout do klidu a úsměvu, protože přeci nechcete o vánoční svátky přenášet svoje malicherné problémy na kamarády a kamarádky.
Hm, jenže až já jednou při setkání s kamarádkou usnu a plesknu hlavou do polévkového talíře, tak se tomu ani nebudu divit. Až tolik energie jsem do svého vzteku dnes dopoledne vyplácal, že se mi chtělo spát, takže jsem o to víc vynakládal energie abych nespal, jenže o to víc se mi chtělo spát :-) Dnes mě z tohoto stavu jemně nakopla pálivá strava z čínské restaurace...
Vzbudil jsem zdání normálnosti? Těžko říct, poslední měsíc na setkáních s kamarádkou usínám vždy, byť je to v některých případech jen 15sekundový atak...
