obávám se, že doby, kdy mohu rozvažovat dle svého (v pracovních záležitostech) jsou již jaksi pryč, :-(
Tenhle problém mého citátu (který nejde jednoznačně posoudit z dvoubarevného pohledu PRAVDA / LEŽ) se mi promítl do reprízy jednoho mého povodňového snu.
Sen je v podstatě poměrně jednoduchý, jedu autobusem po tramvajových kolejích, jež v reálu vedou ve městě L* do kopce v blízkosti jedné ze smyček. Na další křižovatce udělám takovou vlnku na jedné křižovatce a zdánlivě pokračuji do horského městečka. Ale tady už se sen rozchází s realitou, jsou zde koleje, které se rozvětvují a pak odbočují doprava - do depa. Tam se svým autobusem směřuji také, zjevně jsem dokončil svoji práci.
Po vstupu do dopravny depa vidím poměrně dlouho neopravovanou místnost, se židličkami a centrálním stolem - místnost řidičů čekající na další práci. Je zde starodávná televize, na níž zrovna běží groteska s Laurelem a Hardym, ale já se neusměji a ani nezdržím, jdu do vedlejší místnosti k dispečerce.
"Máte pro mě další práci?" ptám se dispečerky. "Jojo, mám, ale musím nejprve zjistit, co je už zatopené" odpovídá mi a začíná se přímo přede mnou přehrabovat ve velkých plánech, našla ten správný a dala si ho před sebe. Zlehka jsem na něj mrkl a bylo mi jasné, že místo mé další jízdy je už dávno jasné, pohled z okna mi potvrdil důvod postupného zatápění - venku jemně a vytrvale pršelo, takový ten déšť co každým okamžikem hrozí přejít ve sněžení. Okamžitě mi došlo, proč je depo (nově?) na kopci. Vracím se pohledem k dispečerce, ta stále čučí do stejného plánu, sen končí.
Opět je to sen, který má paralely do skutečného světa, jak ve snu tak v reálu řeším věci, které nemohu ovlivnit - evakuační jízda ve snu či nařízení shora v reálu, které mě rovnají do směru, který mi není příjemný nemluvě o poruchách, které přicházejí docela nevhod...
