Dnešní příspěvek, psaný na balkónku s hučící řekou S* tekoucí pod ním, bude hodně o návratech a dodatcích k několika mým zápiskům, ale i k napsáním pár nových odstavečků.
A začneme návratem do včerejšího příspěvku "Můj první brífing" o jednom snu, kdy jsem se zlehka zmínil o tom, že lovím pokémony. takže i včera v podvečer pří a pak i po předposledním přestupu v Praze probíhalo lovení, Zřejmě je celá Praha (dle výrobce hry) v tomto týdnu pod vodou, protože mě neustále obklopovali vodní pokémoni. Ty jsem ale vůbec ještě neměl v "pexesu", takže po dojetí na místo mého víkendového pobytu byla baterka na mobilu v čudu, večer mi nikdo nemohl volat :-) Samozřejmě jsem začal dobíjet až dnes ráno...
Dnes dopoledne jsem si užíval jenom takové to malé "přines, podrž" ale odpoledne budeme stavět nový foliovník (čti: malou tovární halu na výrobu zeleniny) takže se fyzicky unavím. Ale něco za mnou bude vidět a podobně v jako onom snu si budu moc říci. "Ano, něco jsem dokázal a jsem na to hrdý"
To na rozdíl od čtvrtka, kdy na pobočkách, jež jsem objížděl obvykle já, kroužil můj šéf celých osm hodin a dělal audit tiskových zařízení, kdy má platit úzus "jedno tiskové zařízení na osobu", což je buď tiskárna, ale třeba také kopírka. A vytiskněte něco na kopírce z počítače, když kopírka není na počítač napojen (není jak). Ale je to počítáno jako tiskové zařízení a basta. A právě tyhle kousky nás dostanou do prů....švihu, protože v rámci prostého součtu "jablek a hrušek" jsme překročili limit jednoho tiskového zřízení na osobu, počítáno včetně nefunkčních a na náhradní díly určené stroje v kolegovo kanclu....
To středa byla výživnější, protože jsem si vzal volno, abych si oběhal doktory, majíc náznak zánětu spojivek, bolavé zuby... a také pobočka P*. To je totiž také výživná historka už z minulého týdne, kdy mi volala jedna z vedoucích a byla vytočena na mého kolegu, jež po mém zákazu jezdit na určité pobočky přebral mojí práci. Bohužel ji dělá tak, že v onen pátek strávil na pobočce P* pět minut, takže co mohl udělat, že... V úterý, kdy jsem jej tam vyslal na opravu rozbitého skenování i s náhradním dílem, to dopadlo tak, že na pobočce P* byl na oné závadě 2 minuty a to ten náhradní díl málem ani nedovezl na místo. Ale aspoň ho zapojil. Mimochodem - ten disk se už mění měsíc... (Skvrny na slunci)
A tak jsem ve středu strávil na pobočce P* celých osm hodin, protože jsem se ani k očařovi, ani k zubařovi nedostal (v případě prvém chybějící papír, v případě druhém rozbité křeslo) a tolik bylo práce na oné pobočce. Tedy abych nekecal, hodinku jsem byl mimo na obědě....
Když mě holky na pobočce P* ráno viděly, tak jedna nenápadně odběhla a koupila mi sadu čajů, jež jsem v poledne ukázal I*. Prý jsem byl v tom okamžiku zřetelně ve stavu zjihlém a to jsem asi i byl, protože taková radost z toho, že mě viděly, to se nevidí. Hlavně jsem jim to bláznivé skenování opravil tak, že i na věkem unaveném skeneru to běhalo stejně rychle jako zamlada. A i další věci jsem poladil... no prostě - mnou vyhlášené: "Nepůjdu domů, dokud nebudete spokojeny" jsem splnil dokonale. Jenomže to jsem dorovnal jen jedno patro, pochopitelně to, jež mají obsazeny kolegyně, se kterými spolupracuji dlouhodobě.A kterým věřím, že nejsou práskačky. Skutečně nejsou, šéf po mě do pátka nevyjel...
I když - vyjel by, když jsem si vyjel o svém volnu?
No a ještě k OMSI: Aktuálně se učím jezdit Ahlheim a kromě toho, že bloudí, tak řeším i problém, že zdejší uličky a ulice jsou pro moji trošku rozevlátou jízdu úzké. A zdejší autobusy mají ve skriptu jednoznačně napsané havárie, takže zvuk tříštěného skla slyším až přespříliš často...
