Něco na mě doléhá. Ale co? Tuto otázku si pokládám po snu v noci na pondělí (ano ano, se svým přístupem jeden příspěvek denně jsem stále nějak pozadu za děním :-) )
Sen je v podstatě jednoduchý. Na sportovišti, zhruba v podvečerním čase posbírám zapomenuté věci (mimo jiné kus lana) a ťapu si to v našem městě(!!) do místa, kde sídlí tábor spolku, jehož jméno se zde na blogu nevyslovuje. Kupodivu je to také v našem městě, v místě E*
Přeskakuji plot a skáču na plošinu o patro níže, a jež je pod úrovní chodníku. A vstupuji oknem, hezky plynule prolevituji skrz a ocitám se v kuchyni. Kuchyň má při stěnách sporáky a další propriety z velkých kuchyní, ale ulička u nich je malinká, zahrazena stoly.
Než se rozkoukám a dosednu nohama na zem, tak grupa lidiček, která stojí PŘED stoly, otevře síťovku se zásobami, vyndá z ní láhev bílého sterilovaného zelí a doslova ji zahodí na nejzadnější stůl, kam nemůže dosáhnout. Samozřejmě se láhev roztříští. "No!" stihnu zareagovat, ale to už jeden z té grupy vedoucích říká: "Pelin to douklidí". Prosté konstatování faktu...
Současně s mým probuzením začal onen vedoucí odcházet, takže jestli se připojili ostatní, to netuším.
Mám i jeden pocit, který možná dává odpověď na úvodní otázku - CO SI NEUDĚLÁN SÁM, TO NEMÁM. Je ale ten pocit stoprocentně pravdivý?
