Včera mě v jednom sestřihu, který jsem "z nudy" poslouchal, zaujala jedna skladbička nazpívaná anglicky, že jsem si ji našel v originálu, který je volně dostupný. A zjevně mi zůstala v hlavě trošku víc, protože vyvolala snovou asociaci.
Pohybuji se před naším domem a směřuji směrem k základní škole (do obchodů, do práce, prostě jedním obvyklým směrem) a proti mě jede relativně hodně autobusů se starými označníky, kdy je vpředu v "kaslíku" zasunutá čtvercová tabulka s čísly. Tím, že čísla jsou bílá na černém pozadí, mohl bych je v reálu přiřadit do relativně malé časové oblasti, ale to neřeším. Naopak pokukuji po číslech autobusů. Tím, že ukazují správná čísla místních linek, tak jsem v pohodě. Když naleznu i čísla linek takzvaných "pracovních linek", jezdících 2x denně (a v reálu aktuálně už vlastně nejezdící) tak jsem už lehce ve střehu, ale oukej, holt se zrovna jede na šichtu do průmyslových zón. Jenomže uprostřed jede i linka s číslem "1". A to je hodně špatné, protože to není autobusová linka, tudíž je autobus jako náhradní doprava, jenomže proč by proboha probíhala náhradní doprava příčně od míst, kudyma má ta linka jezdit?
Ta jednička mě opravdu probrala, takže jsem si uvědomil, že mezi autobusy bylo už předtím nějaké podivné číslo linky, ale ta jednička mi utkvěla právě proto, že to bylo jediné jednomístné číslo linky (jinak to všechno byly Karosy B732 s jednotným nátěrem, to jen tak mimochodem)
Pozorně jsem si prohlédl lidi uvnitř a překvapilo mě, že v létě nevidím na oděvech více barev, ale jen kombinace bílé a černé.
Než jsem se rozkoukal, byl jsem zatčen a navlečen do zeleného trička (barvy, jakou měli animátoři v jistém roce na táboře spolku, jehož jméno se zde na blogu nevyslovuje) s krátkým rukávem a zavřen v místnosti beze dveří spolu s dalšími stejně postiženými. Ukázalo se, že máme k dispozici několik propojených místností s postelemi a nějakým tím vybavením, kdy mě zaujaly zásuvky přiražené ke stěně, s nimiž nešlo hýbat. Prý nám tudyma strkají věci dovnitř. Obhlédl jsem si to z neotvíratelného okna a začal kout plán, jak přes šuplíky utéct (poznámka do reálna: kolegyně mi včera objednávala nábytek do kanclu a dohadovali jsme se nad šuplíkama, které jsem odmítl)
Než jsem ale prokoumal detaily úniku (hlavně jak to zakamuflovat, aby se na to nepřišlo moc rychle), otevřely se ve stěně dveře a vešlo poněkud obtloustlé kápo, taktéž v zeleném tričku a vysvětlovalo nám, že půjdeme na nucené práce. Pak odešlo a dveře se začaly zavírat. Dost pomalu a dokázal jsem je nohou zablokovat a vzepřít se v rámu dveří, aby se nezavřely. Zavírání bylo silné tak, že jsem dveře nedokázal otevřít doplna, ale tentokrát v této verzi snu bych v mezidveří mohl stát docela dlouho.
Ze známých tváří mých spoluvězňů se nikdo nepohnul, aby začal prchat se mnou, kápo bylo už bůhví kde (mám podezření, že to nedovření dveří udělalo schválně), toho se bát nemohli, tak jsem prchl sám.
Bylo mi jasné, že v zeleném tričku "to" nedám, přesným opakem by bylo tričko či košile v barvě červené a tak ve stínu budovy "vězení" provádím kouzlo změny barvy trička. Vznikla taková ta krásná modrá, které se říká "nebeská modř". Konce rukávků se sice nedobarvily do modra a zůstala tam ta zelená, ale bylo mi to šumák.
A do zvuků instrumentálky, jež si můžete pustit výše, vyrážím přes ulici. Pokud je něco špatně, tak nepřejdu přes půlku oné docela široké ulice (čtyřpruhovka).kde je jednak přesně uprostřed asfaltky zabudovaná a dobře viditelná nějaká elektronická hranice, a tak nějak tuším, že strážní oné věznice budou mít také své pokyny...
Nikdo neotřel mé slzy, kdy se jako jediný v modrém tričku otáčím k domovu, abych se pokusil v tomhle světě žít. Ale jako kdo? Rebel, vyvrženec, ochránce? Minimálně není modrá barva špatná pro strážce a asi i v té podivné barvičkovité hierarchii něco znamená...
Vzbudil jsem se včas do práce, asi tak 10 minut před zvoněním budíku, což se mi nepovedlo už sakra dlouho, vyspalý do růžova a kupodivu i v pohodě.
Samozřejmě o tom všem přemýšlím, poslouchám u toho verzi včetně zpěvu: https://soundcloud.com/colortheory/in-space-no-one-can-hear-you-cry a snažím se rozřešit tuhle záhadu - jindy bych byl mrzut, že jsem neosvobodil ostatní, ale dneska nic. Nabídku, sice bezeslovnou, měli, leč nereagovali.
Proč? To těžko říci, ale v poslední době se setkávám se dvěma extrémy a zrovna včera jsme to probírali s kolegyní, kdy na jedné straně je rezignovanost, a na druhé straně je drzost, kdy si někteří jedinci dovolí to, co nám vadí. Nejhorší je sledovat děcka, která třeba rozhazují věci v obchodě, vy to dítě okřiknete (nevědouc, ke komu patří) a pak dostanete pomalu pěstí od jeho rodičů, co že si to jako dovolujete vůči jejich dítěti...
Naštěstí nemám náladu, abych si tuhle skladbu pouštěl pořád dokola, protože kdybych jí měl, znamenalo by to, že jsem zase "v tom", kdy mívám pocit, že bych nejraději odletěl na jinou planetu, kdy mám naději, že tam budou lepší lidi
