Dnešní sen je pro mě zvláštní, neb je slepen ze dvou částí, které ale mohou patřit k sobě, ale protože se původně jedná o dva různé sny, mohu směle prohlásit i díky mojí kočičce Mourince a dalších věcí, že se v první části jednoznačně jedná o REMAKE.
Tentokrát mi ale kompletní zjištění "kdo jsem" ve snu trvalo trošku déle... Mé jméno čtěte jako DY LIMOA, přičemž závěrečné OA musí znít francouzsky :-)
Pohybuji se v oblasti mého města, kde v reálu stojí několik řad garáží a v jedné z nich jsem schován. Nejsou tu už dveře a zem je potažena matracemi. Po nich ťape má kočička Mourinka a netváří se úplně spokojeně. Ani já nejsem úplně šťasten, protože v noci osvětlené měsícem sleduji prostor před garážemi. Něco přijde, něco, proč se bude velice brzy část lidstva evakuovat do krytů kdesi v horách.
Přišlo to. Mourinka, která je zrovna vedle mě, se vyděsí tak, že chce prchnout ven, ale přesně tam nemůže. Nejprve totiž na střechu narazí větší balvan, později další, ale venku se doslova rozprší drobné kameny (vypadající jako slepená antuka do velikosti nepravidelných menších ptačích vajec). Mourinku držím tak, že se nemůže pohnout, a cítím, že jí můj klid pomáhá a sama se zklidňuje.
Pak je najednou klid a objevuje se moje mamka, ale také sestra V*, která řídí Stříbrnou Sršáň, já si sedám za řidičku sestru.
Hned na křižovatce s hlavní ulicí stojí služba tří dam (dobrovolnice?) a ptají se na cosi řidičky. Na to má sestra odpovídá:" Vezeme Di Limoa do měkčí postele". Okamžitě jsme puštěni. Na dalších křižovatkách potkáváme opět ženy, mužové nikde. Provoz na silnici nic moc, tu a tam osobní auto, na chodnících občas skupinka 3-5 žen.
(tento sen původně pokračoval tím, že jsem se tu aktivně, tu pasivně ráno zapojoval do odjezdů, pokračoval tedy v několika variantách)
Spát ale nejedeme, protože jsme skončili v oblasti Základní umělecké školy (zde už odchylka od reálií mého města, škola je jiná a jinde) která je celá rozsvícená a všude běží nějaký program, venku vidím udělanou provizorní zastávku na níž stojí lidé a kam přijíždí autobus linky 30. Komentuji to slovy "Stáhli autobus z linky, aby pomohl odvést lidi", a chtělo se mi říct spíše slovo evakuovat, úplně to cítím, ale už se mi do hlavy vkládá nějaká neznatelná pochybnost, která zatím nic neříká, ale už naznačuje: "jsem tady a jsem tvoje" :-)
Odkláním se pohledem doleva, kde vidím první dva muže, jak se sklánějí nad mapou a jeden říká:"Nevím co budu dělat, (*) mi ukradl tramvaj, jsem úplně v prdeli" (teď po ránu nevím, jestli řekl mé snové jméno, nebo jméno někoho jiného) . Jeho prohlášení mě ale nechává klidným a jdu do umělecké školy, kde v každé třídě běží nějaký výcvik, zastavuji se ve zkušebně tance, kde děvčata dokončují nějaký tanec a jedna z nich říká: "Tak, skvělé a teď dáme tanec Rebelové, ten novější". Právě dodatek "ten novější" způsobí u zbylých děvčat trošku nespokojené mručení, ale postupně se začnou roztancovávat a každá si prozkušuje nějaké ty kousíčky, které jsou pro ni nejtěžší.
Když se pak roztancují, objevuje se mladinký chlapec a ptá se mě: "Vy jste Di Limoa, Di Limoa disident?". Odpovídám mu: "Pro některé vlády některých států jsem disident". Chlapec odchází...
A zde se mi sen trošku potrhal, takže mohu jen odhadovat, co se dělo dál, jisté je, že jsem "ten podraz" odhalil, a začal řešit. Protože když má být evakuace do mnoha různých míst, proč se nacvičuje společné vystoupení, jako by se nechumelilo, jakoby dívky měly jet spolu. Jakoby neměly jet s rodinami...
Takže v téhle části snu prolézám různé části školy, i technické, tu a tam se mě při průchodu nějakou části mě chce někdo odlovit, ale úspěšně se vyhýbám a pak "to" zasabotuji.
Učitelka mě zve do třídy, kde mám oněm dívkám vyprávět o ............ HAF HAF HAUUUU a bylo po snu... Štěkot okolních psů mě vzbudil...
