Není nic staršího než blogový příspěvek, který spadne na druhou (a další) stránku... Přesto si ve svém blogu vyhledávám a snažím se podle některých příspěvků i řídit.
12. března jsem tu měl odkaz na přednášku Daniela Stacha : "Jak myslí velikáni" kde říká: ".....Usmějte se se zítra na prodavačku v supermarketu". Sleduji i videa jednoho českého kluka z norska, kde řídí autobusy. A ten říká: "Usmějte se na řidiče autobusu a pozdravte, nedejte se odradit morousy, kteří vám neodpoví"....
Mohu li porovnat autobusáky a prodavačky v našem městě a Praze, a obě skupiny mezi sebou, tak mnohem větší úspěch mám s pokladními a prodavačkami v menších obchodech než s autobusáky, bez ohledu na velikost obce, ale to, co se mi stalo včera večer na předposledním přestupu---
Klasika, stojím na Florenci a mám dost času, je čas, kdy normálně lehce večeřím, takže volba padne na nějaký ten páreček v rohlíku. V jednom rohu je malý stánek... Přede mnou nějací cizinci, pak "dyk" občanka a pak já. Nákup cizinců prošel normálně, u občanky jsem viděl že chce něco zkoušet s drobnýma na obsluhu, ale své jídlo nedostala, dokud nevysolila vše. Prvních 29 korun dala v korunách a dvojkorunách, poslední desetikorunu zaplatila padesátikorunou. (*)
Na řadu jsem přišel já, objednal si, abych z reakce prodavačky zjistil, že právě mojí vybranou verzi už nemají, mít nebudou a nemají vyměněný poutač. Naprosto totálně v klidu jsem se na prodavačku usmál, zaklonil se, abych viděl na tabuli a vybral si něco maličko jiného. Zaplatil jsem, dostal jsem nazpět, pak i jídlo, a řekl "Děkuji Vám" s dalším úsměvem a trošku zpěvavě (no prostě nebylo to takové "musím říct děkuji, tak ho řeknu jako stroj").
Kdyby se tohoto nekonečně malého okamžiku chopil schopný režisér, tak nechá trikaře směrem ode mě nasimulovat takové drobné vlnky pozitivní energie pohybující se směrem k prodavačce jako vlahý vánek. Pomalý posun kamery na obličej prodavačky, kde se objevuje upřímný úsměv, možná i trošku údiv, lehce se objeví svit v očích a pak doslova vichr pozitivní energie od prodavačky směrem ke mě.
Když by to byl režisér nějaké komedie, tak jednoznačně skončím s vlasy trčícími ve směru vichru, tak silný emotivní pocit to pro mě byl. Popřál jsem prodavačce krásný den, ona odvětila něco podobného....
Teď, když tenhle příspěvek píšu je to přesně 26 hodin od onoho zážitku, ale mám ho pořád v sobě, usmívám se, a nevěřícně si říkám: FAKT JSEM BYL TAK SLEPÝ?!?
Dříve mě měli kolegové rádi proto, že "Umím", později proto, že jsem "Ochotný" (čti: ochotnější než kolegové) ale od doby, kdy se snažím jít do každé akce s úsměvem (a pak se ze vzteku na neschopností některých vyřvat v tmavé kanceláři daleko od ostatních), tak mě pár lidí, kteří jsou také vnímavější (alespoň jedním směrem) a jsou ochotní se o mě se mnou bavit, tak najednou neumí popsat mě, najednou slova "umím" a "ochotný" totálně nestačí. A jiná slova se nacházejí těžce...
A teď mi to konečně došlo, proměnné zapadly do rovnice a ta má své řešení. Budu nad tím ještě hodně přemýšlet... Nevyřešily se tímto mým poznáním další rovnice a nerovnice?
(*) vysvětlení tohoto bodu dávám úmyslně až pod značku "Další informace", protože není pěkné
(*) Pracujete v malé firmě, kde je bufet, a paní prodavačka vám dává na sekeru? Půjčujete si od kolegů menší částky? Nesnášíte, když chtějí (na konci měsíce / o výplatu) dluhy splatit? POMSTĚTE SE JIM a své stokorunové dluhy plaťte v jedno-, dvoj-, maximálně pětikorunových mincích.
Level dva: Dejte kolegovi o jednu/několik mincí méně a pak se s ním do krve hádejte, že a) neumí počítat b) určitě mu mince spadla c) "okradls mě a děláš, že jsem ti ji nedal!"
