Pokud bych o něčeho chtěl, aby platilo "jak na Nový rok, tak po celý rok", pak je to u situace, kdy se mi zdá sen, já si ho pamatuji a jsem z něj když ne úplně spokojen, tak alespoň poměrně spokojen ...
Probírám se ve středověkém vězení a se mnou dalších dobře deset lidí ve stejné cele. Naši věznitelé si museli být jistí, nebo je jich z nějakého důvodu málo (nebo nevědí, že minimálně já ovládám kouzla), každopádně u cel nehlídají a tak do minuty jsme z cely velmi snadno venku. (Pokud nám někdo útěk předpřipravil, tak to udělal tak, že ve snu o tom nemám ani potuchy)
Pootevřenými dveřmi vykukuji opatrně ven. Přede mnou je malé nádvoří a vzadu za ním .... obloha. Tím pádem vím, že jsem ve vězení na jistém velmi prudkém kopci a nás teď čeká sestup po terasovitých hradbách a vždy, když seběhneme po schodech o stupeň níže, může na nás čekat nějaké překvapení, ostatně za chvíli, až oběhnu jednu patrovou budovu a naběhnu na první stupeň hradeb to poznáme. Ostatní se ozbrojují kovovými mečmi, pokud mohu soudit. (Do budovy s jedněmi dveřmi a žádným oknem nevstupuji, tenhle hrad jsem měl už i v jiných snech ......)
A tak rychlou chůzí vyrážíme a po prvním sejití schodů na nižší stupeň hradeb vidím, že je zle. Hradby jsou široké jen nějaké tři metry a v našem směru pokračují asi tak padesát metrů a pak sice jsou další schody vlevo od nás, ale v přímém směru má své stanoviště kovář a ková zbraně ( v reálu pan K*SIA). Jakmile nás spatřil, zuřivě vyběhl se zbraněmi v ruce. Jdouce první do rukou si rychle přičarovávám velká Larpová kladiva a držím je tak, že molitany kryjí mé tělo, a násady koukající z kladiv blokují mé kamarády s kovovými meči v rukách.
"Nechci bojovat" říkám naprosto klidně a ne moc nahlas majíc u toho ve tváři mírný, ale opravdu mírný úsměv. Takový, který říkal - "viděl jsem už tolika zbytečných krveprolití, proč vytvářet další a další". Jsem tak klidný, že ani mé srdce nezrychlilo svůj tep. Kovář zkusil silou prorazit má kladiva, aby to pak zkusil znovu. Já ale nic, jsem v zemi zapřený dobře. Ani kolegové spoluvězni, ač mají své meče na úrovni mých násad, se nepokoušejí projít. Kovář svoji zbraň odhodil a já též....
O chvíli později jdu po předposledních schodech na poslední podlaží hradeb. Už dokonce vidím klasickou maloměstskou ulici s vilkovou zástavbou (ala Norsko / Švédsko), a abych se dostal k moři, budu muset udělat dost kroků. A co hůř, budu je muset udělat asi hodně rychle, protože zde čekají dva strážní (zbylé dvě třetiny z hlídky Pána snů v naživo hrané hře Dračí doupě naší skupiny, a já jsem tím třetím, o to větší mělo toto setkání na pikantnosti, neboť v onom dračáku jsem kouzelníkem). Jeden ze strážných se rozeběhl proti mě a druhý ke stěně, kde má červené tlačítko.
Vyčarovávám si takovým forfem kuši, že se mi v ruce ani pořádně nevybarvila a nezhmotnila, ale už střílím z kuše, leč už je pozdě, jeden z vojáků stihl zmáčknout ono tlačítko a rozezněla se siréna. Dvě střely a oba dva strážní letí s rukama nad hlavou dolů z hradeb. Mě už zbývá jen seběhnout poslední schody. Bohužel, sirény už znějí i ve městě. Zbývá mi jediná šance, jak z toho vyjít s alespoň trochu čistým štítem. Rozbíhám se dolů správnou ulicí, na jejímž konci bych měl najít pomoc. Nevím co dělají ostatní spoluvězni, v podstatě už od kováře si nejsem jist, jestli opravdu šli se mnou dál...
Vbíhám do budovy ochránců a probíhám jí skrz společenské místnosti až do ložnic, kde zatáčím doprava. Nikde ani noha, všichni mají poplach, někdo utekl z vězení. Já. A blíží se problém protože v další ložnici jedna ze zpožděných ochránkyň teprve vybíhá do akce. A ví o mě, že já k nim nepatřím. Podle strachu v očích bych skoro řekl, že nějakým způsobem ví, že _JÁ_ jsem uprchl...
Ona přede mnou vyběhla na dvůr, kde drapla čerstvou bambusovou tyč, já uvnitř našel zlomenou, o tu se opírám, jí si nevšímám a vbíhám do místnosti, kde mají ochránci sraz. Vbíhám tam, udělám předpisové zasalutování a zahlásím. "Prosím, zavolejte telefonem na xxxxxxxxx kód 45". Přestože po mě pokukují podivně, přeci jen jsem zrovna uprchl, zachovají se očekávatelně a já nejsem vydán ani zmasakrován... Z mé hlášky vědí, (a taky to šeptem sdělují těm, co nechápou), že já jsem ochránce z té země, kde ochránci neumí tancovat tak jako ony.
Můžu se jen dohadovat co znamenalo to telefonní číslo a ten kód, každopádně telefonování se nekonalo, jako by celá věta bylo tajné heslo.
Když se ještě vrátím k hradu, v oněch jediných dveřích jsem měl v jiném snu únikovou chodbu, ale tou se mi uniknout nepodařilo...
Žádné komentáře:
Okomentovat