Rose Logan
Smutné růže padají
na mou bílou rakev.
Duše má se propadá
do černé temnoty.
Mé oči již nikdy nespatří
zlaté paprsky slunce.
Já se však vrátím
z šedých stínů.
A potom,
za stříbrného svitu hvězd.
Konečně dokonám
svou krvavou pomstu!
Tahle básnička byla stvořena stvořena někdy před rokem 2005 a patřila do Teriho másterování GURPSů na téma fantasy. A tuhle sestru z rodu Loganova v bílém, přenesl do nové hry z velmi blízké budoucnosti... (omlouvám se za styl, jakým je hra popsána, ale já si tu hru tak užíval, že nikdy nebyl čas si udělat pořádně poznámky. Když jsem to pak přepisoval do počítače, už předem jsem věděl, že to bude slaboulinký odvar z toho, co se dělo i kdybych se sebevíc snažil)
Návštěva naší zákaznice
Přiblížila se půlnoc a tak jsem se vydal na náměstíčko. Tam jsme byli skoro všichni už připraveni, tedy až na Emília.
O půlnoci ulice ztichla a u našeho chodníku zaparkovala postarší, ale dobře udržovaná limuzína řízena černochem, který mohl vážit 150 kg. Nebyl tlustý, byl udělaný … Vystoupil, otevřel nám dveře a prý "nastupte si" … Z vnitřku vozu se linula slabá záře … Nenastupujeme a sdělujeme řidičovi, že ještě nejsme všichni …
Limuzínu jsem si samozřejmě vyfotil.
Po pěti minutách již není pravda, že někdo chybí, doběhl už totiž Emílio. Postupně nastupujeme všichni, u některých z nás sleduji jakousi nechuť nastoupit … To jsem zvědav, co pak bude na fotkách. Začínám totiž tušit, že ten rozdíl mezi blokem a fotografiemi, co jsem měl v prvním případě, nebyl způsoben nějakým sedativem … nebo tak něčím …
Vyjeli jsme a jedeme z města někam severní cestou a po chvíli se stalo to, co se často nestává. Upadlo nám kolo. Pravé zadní. Černoch šťavnatě zaklel a šel ho měnit. Vystoupili jsme, aby nás nemuset zvedákem zvedat taky, proč mu přidělávat práci, že ?
Noc byla temná, zdálky přicházela bouřka. Netuším kde jsme zastavili, ale neměl jsem dobrý pocit z jednoho místa. Tam na kopci stála zřícenina hradu a jakoby v ní někdo chodil … (foto 3)
Měl jsem chvíli čas i přemýšlet a uvědomil jsem si, že vidím řidiče trošku rozmazaně. A ještě jedna věc byla zvláštní. Ve městě byla na naší cestě pořád zelená na semaforech, což je v Kuala Lumpur zázrak největšího kalibru, tedy když vynecháme narození Ježíše :-)
A pak se jelo dál, deštěm a pak mlhou. Když se mlha trochu roztrhala, byli jsme na nějaké okresní silnici plné děr a výmolů. Za pět minut budeme na místě ohlásil nám řidič ve chvíli, kdy se asfaltka stočila do stromové aleje.
Asfaltka poté odbočila do parku obklopujícím luxusní zámeček a tam jsme vystoupili. Park byl po předchozím dešti mokrý a další déšť hrozil, takže jsme se začali přesouvat k zámečku. Vyfotil jsem si jej a povšiml si, že v něm moc života nebude, neboť se svítilo jen v několika místnostech v přízemí. Limuzína mezitím odjela …
Otevřel nám postarší majordomus v livreji a vpustil nás dál, do chodby plné soch a poměrně s hezky vyzdobenými stěnami.
Je jedna hodina a třicet minut, takže jsme jeli zhruba 100 kilometrů jak to tak odhaduji, ale nic takového, jako je tenhle luxusní zámeček podle mě tak blízko města není.
"Paní vás již očekává" přerušil (nejen) moje zamyšlení majordomus a vpustil nás do pokoje k paní.
Hrubián by ji popsal na něco mezi padesátkou a smrtí, na můj vkus byla trochu archaicky oblečená, přispíval k tomu i cvikr co měla na nose. Byly pro nás připraveny křesílka, do kterých jsme se směli usadit. Paní si sundala cvikr a začala si nás obhlížet, takovým tím pohledem, jako když si přísná paní učitelka prohlíží prvňáčky a já se rozhodně jako prvňáček cítil …
Pak si nechala předvést naše výsledky s hotelem, načež řekla: "Měla bych o vaše služby zájem …" a posunula drobný balík peněz před nás.Bleskově jsem to odhadl na pětset dolarů pro každého. Na chvilku jsem se oddal myšlenkám, že si udělám malou dovolenou, ale vrátil jsem se zpět na zem, když zaznělo sousloví "dlouhodobější spolupráce". Pak nám řekla ať si jdeme domů odpočinout, že nás včas bude informovat o dalším úkolu … Stihl jsem od boku bez blesku nenápadně vyfotit naši klientku či zákaznici, pokud to tak mohu nazvat (foto 6) …
Opět cesta limuzínou po okresce, opět mlha, opět hlavní silnice a opět město…
Mimochodem, na cestě zpět jsem sledoval signál svého mobilu, byl bez signálu od doby, kdy jsme poprvé vjeli do mlhy až do chvíle, kdy jsme podruhé z mlhy vyjeli …
Když jsem se dostal domů, ukazovaly moje digitálky tři hodiny ráno. Jaké bylo moje překvapení, když hodiny na zdi mi odbimbaly teprve jednu hodinu v noci ! Skočil jsem rychle k počítači a nahodil ho. Počítač mi, naštěstí, potvrdil jen dvojhodinový rozdíl, bál jsem se že to bude víc (dny, měsíce …)
Spím až do půl jedenácté. Vstávám a pro všechny zpracovávám fotku číslo šest … A pochopitelně si prohlížím rozdíly mezi fotkami co jsem udělal a mezi blokem kam jsem si fotky popisoval …
| Fotografie z druhé akce | ||
|---|---|---|
| Co jsem fotil (popisek v bloku) | Co bylo na fotografii | |
| 01 | Valter Thomas z boku (tak snad teď) | Valter Thomas s rukou před obličejem. Tak zas nic. Chjo :-( |
| 02 | Bílá a trochu starší limuzína | Bílá. To jediné co snad bylo na fotografii pravdivé. Prostřílený bok auta, limuzína snad z roku 1900, špatné přední sklo … atd. |
| 03 | Strašidelný hrad na kopci | Prázdný kopec se stromy, jež vytvářely iluzi hradu |
| 04 | Luxusní sídlo v secesním slohu | Rozmydlené, kdysi luxusní sídlo |
| 05 | Sochy, napodobenina antiky (a vymalovaná chodba) - BB*1 | Oprejskaná omítka, rákosové výztuže na stropě poškozené, podstavce na sochy … |
| 06 | od boku - naše zaměstnavatelka v křesle | poměrně rozmáznutá fotka, asi se mi klepala ruka. Něco s ní není v pořádku |
