Opět jeden týden, který spadá do kategorie "průměrný", neboť jsem si užíval dostatek práce, dračáku i v pátek školy. Jen práce v práci bylo méně, takže jsem dokonce měl čas poklízet v serverovně na pobočce P*, jenž současně slouží jako sklad. I když méně práce - honím teď přípravu elektronického podpisu pro naše nové kolegyně. Na to, že nastoupili v lednu se teď, konečně, někdo rozhoupal a dojednal firmu, u které si budeme tyto podpisy dělat. Jen jaksi musí být někdo, kdo připraví administrativu, tedy já ...
Ve škole jsme byli učeni přes telemost. Je zvláštní, že ani v práci, ani ve škole telemost nefunguje tak spolehlivě, jak by za tu cenu měl. Ve škole stálo údajně zařízení na telemost "pouhých" 800 000 Kč a neustále jsou problémy při pokusu o spojení... Inicializace spojení se totiž povede jen tehdy, pokud jsou obě strany čerstvě zapnuty ...
V sobotu a neděli jsem pak doháněl všechny školní resty, což bylo neuvěřitelně vyčerpávající...
Mám ale jeden zážitek, který by patřil přímo do příspěvku z 8. března (Svět by mohl být krásnější), kdy jsem jel ráno značně prázdným autobusem - jarní prázdniny tento spoj prakticky vyprázdnily - a na jedné zastávce chtěla nastupovat paní s kočárkem. Rozhlédl jsem po autobuse a pochopil, že jediní mužští v buse jsem já a řidič, takže jsem vstal a když řidič otevřel dveře, byl jsem už připraven převzít madlo kočárku a taky jsem tak učinil - maminka už byla připravena na druhé straně. Její "děkuji" doprovázené upřímným úsměvem mě hřálo u srdce další hodinu.
Jak už kdosi řekl v nějakém filmu - mám dojem že to byl herec Vladimír Puchold - i "Ahoj" může znít různě podle stupně naštvanosti či nálady či upřímnosti. Takže toto nebylo to děkuji typu "nehoň si ego blbečku".....
