V několika minulých shrnutích jsem si stěžoval, že není o čem psát, že můj život je tak (ošklivě) zasazen do nudy a stereotypu, že jsem se na nynější víkend přihlásil na akci, na níž jsem byl loni a na kterou se mi až zas tak nechtělo, mimo jiné proto, že jsem tu měl střet s astrálním cestováním (Opět jedno astrálko?), byť jsem si ji celkově užil. Jen ta vzdálenost...
Ale abych nepředbíhal. V pondělí jsem se v práci mohl strhat, abych v úterý neměl na školení pocit rozdělané práce, na níž někdo čeká.
V úterý jsem jel na školení s kolegou, který hrozně nerad řídí služební auta (resp. je řídí hrozně nerad, když mže řídit někdo jiný). Ale tentokrát musel řídit první dva kilometry, neboť mě vyzvedával u autoservisu, kam jsem dal své auto na zimní prohlídku spojenou s přezouváním kol. Jak už to tak bývá, mnohahodinové školení bylo o věcech, které byly tak teoretické,že je ani nepotřebuji, pouze jeden hodinový blok byl o čemsi, co je pro mě využitelné hned teď.
Ona firma, která nás školila, je pěkně fikaná - aby si udržela posluchače až do pozdní 16-té hodiny (od 9-té hodiny ranní), na konci školení rozdávala hodnotné dárky. Tím pádem jsme ani my s kolegou neodešli přečasně a jak to tak bývá, úplně poslední cenu vyhrál kolega.
Když člověk spěchá domů ze školení, obvykle ho postihnou problémy, mě se v autě rozsvítilo "hladové oko", čímž jsem věděl, že chca nechca budu muset tankovat přes CCS kartu. Navrhoval jsem kolegovi, jenž narozdíl ode mě k té kartě znal PIN, že já natankuji a on to půjde jen zaplatit, jenže jemu se nechtělo z vyhřátého auta ven. Raději mi dvě minuty vysvětloval, jak si mám z čísla karty odvodit PIN, že to náš garážmistr šikovně nastavil.
Výsledek mého tankování byl: Zapoměl jsem zavřít víčko nádrže, takže jsme jeli 150 km s nádrží v otevřeném stavu, naštěstí jsem natankoval málo, protože kolega mi neřekl, že na této kartě máme zvednutý limit na nákup, který v tomto týdnu navíc nebyl ani čerpán. Při placení jsem si připadal jako v jednom svém astrálním snu a jako najust se mi napoprvé nepodařilo zaplatit. A do servisu kde jsem měl auto jsem smykem dojel 15 minut před zavírací dobou - kolega se uvolil odvést služební auto do garáže, takže jsem nemusel dělat alotria typu zaplať-odvez služební- vrať se pěšky pro soukromé-odvez soukromé.
Měl jsem všeho dost a tak jsem (tou dobou už dvě hodiny běžící) hru dračí doupě tentokrát vynechal.
Ve středu, čtvrtek a pátek jsem - bohužel - spadl do režimu, kdy takříkajíc vytloukám klín klínem, tedy řešil jsem problémy ve stylu "kdo na mě řve a uráží moji pracovitost jeho problém neřeším"+"řeším problémy které vyřešeny být dávno měly", takže jsem jezdil mezi pobočkami a snažil se to nějak hrnout před sebou. A to jen proto, že jeden z mých kolegů má dovolenou a druhý je záhadně nedostupný, ač je v práci, takže mám vyslověně nasrané telefonáty typu "kde jsou mí podělaní kolegové, když je potřebuji". Čili opět ohromná síla přesčasových hodin a komínek nevyřešených lejster na mém stole :-(
Mělo to vliv i na můj páteční odjezd na akci - místo abych šel z práce hned v první minutu, kdy mi to náš pracovní řád umožňuje, strávil jsem v práci o hodinu navíc prací a další půlhodinu do mě kolegyně nalejvala kafe, abych byl vůbec schopný se odplazit z práce.
Nikdo se mi tím pádem nemůže divit, že mé poslední příspěvky v blogu byly poněkud depresivní....
Jízda na akci 300km daleko s mojí GPSkou Jarouškem měla zajímavou dohru. Tak dlouho si z éteru načítala délky kolon a nasčítávala je do délky příjezdu do cíle, až jsem se naprdl a při mém signalizovaném zpoždění 90 minut uhnul z dálnice na silnice druhé třídy. Čas příjezdu poskočil o jednotky minut zpět k přítomnosti, což mě potěšilo, zvlášť, když mě Jaroušek začal táhnout směrem, kam jezdím v létě na tábor jako vedoucí. A kdyby jen táhnul, já tím místem přímo projel!!!
Bylo to ale docela depresivní. Městečko, kde je přes léto na náměstí v každém časovém okamžiku desítka lidí ještě hluboko v noci bylo teď v pět hodin večer už za tmy liduprázdné. Veřejné osvětlení zhasnuté, a když to o pár desítek metrů začala podkreslovat i malá mlha, byl obrázek opuštěné venkovské krajiny úplný. K místu naší akce zbývalo po venkovských silničkách pouhých 25 kilometrů....
Jako bonus jsem zde zjistil, že GPSka mi jede ještě v letním čase, takže po přeřízení na spárvný čas se mé zpoždění příjezdu zdrclo na pouhých 25 minut, ale to mi nevadilo, protože tím pádem jsem zjistil, že přijedu ještě nějakých 35 minut před večeří :-)
Mezi 10 a 8 kilometrem do cíle se mi rozladilo rádio a teplota venku dle teploměru klesla z 6,5 na 0,5 stupně celsia. Jako bych projel nějakou dimenzionální branou :-)
Večer se pak hrály nejpve hry pro děti a když byly zahnány spát, hrály se hry pro dospělé - o jedné z nich jsem se zmiňoval už včera (Co zastaví padání vlasů)
Sobotní dopoledne jsme na akci zůstali uvnitř budovy, venku foukalo tak ošklivě a chladně, že se nikomu nic nechtělo riskovat, odpoledne večer a noc pak už jelo v obvyklých kolejích, o nedělním dopoledni nemluvě.
Ač jsem na akci jel sám, zpět jsem vezl pár lidiček podle GPS do jednoho východočeského města, takže jsem si jízdu domů o pár desítek kilometrů prodloužil...
