Tenhle sen mi ošklivě připomíná psychologické hry v jednom sdružení a co všechno z toho může být...
Jsme někde v elektrorozvodném závodě uvnitř budovy, kolem nás jsou kóje s transformátory, ale naše skupinka sedí v prostoru, který je upraven jako jídelna, stoly takové ty "skautské" hezky ze dřeva. Probíhá nějaká psychologická soutěž či hra, kterou bych se odvážil popsat slovy "chytřejší vyhrává" (či spíše moudřejší vyhrává, jak vyplynulo z dalšího dění)
Netuším, proč tu hru hrajeme a proč ji hrajeme tady v tomto prostředí, když i v tomto prostoru visí dráty vysokého napětí (sice vysoko, ale visí tu) a vedou nad těmi stoly. Nade mnou nevedou, neboť já sedím na ponku opodál zády se opírajíc o jednu z kójí.
Na úplně první pohled to vypadá, že se hry neúčastním (určitým hrám se v tomto sdružení opravdu vyhýbám),ale před očima se mi promítá průběžná výsledková listina, v níž jsem uveden modře na posledním místě. Tím že neodpovídám, ani nijak nereaguji se mi tu a tam nějaký bod odečte, a když už jich mám jen 160 a jsem beznadějně poslední, nedá to mé kamarádce Slashince, aby nehodila k nějaké otázce hlášku: "Co ty na to, Peline?"
Odpověděl jsem jí nějakým cca čtyřslovným moudrem, abych pak s mírně pozdviženým obočím sledoval výsledkovou listinu. A zatímco u ostatních se až do této doby tu destíky bodů přidaly, tu odebraly, u mě se počitadlo roztočilo do kladných hodnot, mé jméno průběžně proskakovalo pořadím na první místo, nehodlalo se zastavit ani na 630 bodech, protočilo se přes tisíc a po chvilince zmateného přeblikávání se zastavilo na hodnotě:
1rd
Ostatní to vybičovalo k horečné aktivitě, ale já v té době už sledoval maníka, jež naše klání sledoval stojíc mírně stranou od ostatních. Patřil totiž ke kněžím elektrikářského boha a my v jeho svatyni hráli onu hru. Těžko říct, jestli jsme chtěli hrát nebo museli, každopádně mé snové já si povšimlo znatelného zakolísání v monotónním brumu transformátorů, které na chvilku přišlo přesně v tom okamžiku, kdy šlo počitadlo u mého jména nahoru.
Mé reálné já už vědělo, co bude, ale mé snové já ještě doufalo. Otočilo svůj pohled do místnosti, kde se u předposledního jména přetáčelo počitadlo na 1rd, takže jsem se předposledním stal já, pak i poslední muž pronesl nějakou krátkou větičku (podezřívám všechny, že se opičili po mě) i u jeho jména došlo k přetáčení počtu bodů.
V tu chvíli se stalo několik věcí naráz a pokud se správně pamatuji, bylo pořadí toto: S úlekem zaznamenávám trvalé ticho transformátorů, prudce se otáčím po knězi-rozhodčím, který se v tu chvíli chytá za hrdlo a Slashinka zvolala radostné "joooooo!"
Ticho zazvonilo všem v uších, otáčejí se po knězi, který se začíná dávit slizem. Kdo zná proměnu lidí v zombie, či démona, tuší, co se onomu knězi dělo - po troše zvracení v předklonu se po chvilce narovnal, v obličeji totálně šedý, krev v očích, pokroucené ruce a s řevem se vrhá na nejbližší živé maso. Já to mám jednoduché - vyhodím nohy na ponk, postavím se a přehoupnu se přes oddělující drátěnou přepážku.
Když si uvědomím, kde jsem, zjišťuji, že je vedle v další kóji Slashinka a hystericky na mě křikla nějakou větu, jež však už nezaznamenávám, neboť se budím.
Věta mohla být jak: "Co budeme dělat?" i třeba: "Za všechno můžeš!"
Protože už jsem tento motiv ve snu měl, mohu se pokusit dofabulovat nějaké věci - jednat mé domnělé přelezení mohlo být i úmyslné vhození od zombíka, který by si tak schovával potravu na později, anebo si schoval dva největší provinilce na soud.
Sen mohl pokračovat několika dalšími směry - mohl jsem se vykrást pro pomoc, útrpně na ni čekat, avšak v těchto kulisách se mi už něco podobného zdálo, takže nyní přidám onen konec. Po tom všem procházím prostory, a jsem v nich sám. Transformátory naskakují a já se stávám knězem.
