V sobotu jsem z toho měl takovou zvláštní náladu, že jsem ofouknul prach z walkmana (pro mladší čtenáře: prehistorický předchůdce nositelných MP-trojek), zasunul kazetu a natrefil na známou píseň skupiny "Hudba Praha", v níž zpěvák přizvukuje do zpěvu dívek...
Někam ti nějak, někam ti nějak zapadly
…ty moje růžový
Ty tvoje, ty tvoje růžový brejle
…brejle
…ty moje růžový
Ty tvoje, ty tvoje růžový brejle
…brejle
Možná sis na ně, možná sis na ně někde sed
…asi jsem si na ně
Na ty svý, na ty svý růžový brejle
…někde sed
…asi jsem si na ně
Na ty svý, na ty svý růžový brejle
…někde sed
Celý text na oficiálním webu skupiny "Hudba Praha" - http://www.hudbapraha.cz/archiv/10-let-hpjp-92?hp=texty&hp_nid=147
A to zjištění, že je na světě o jednu bílou vránu méně, se přitom týká takové bezvýznamné maličkosti, kterých v půlhodinovém povídání pronesete několik, ale v důsledku mě to trápí ještě teď v neděli...
Zkusil jsem se dobrat bodu, kdy tenhle problém vznikl a mé zjištění mě nenadchlo a bodlo u srdce podruhé. Představte si jednoduchou situaci - máte 25 podřízených a na rozlučku s nimi máte připraveno (nepřekvapivě) 25 dárečků. Jste si jist(-a), že obě čísla jsou správně, několikrát jste to kontroloval(-a). Na setkání s podřízenými je rozdáte. Jeden zbyde. Jaká je správná reakce?
a) "Aha, někdo z podřízených nedorazil. Kdo?"
b) "Hm, asi jsem blbě počítala dárečky"
No a pokud se na místě řídíte verzí b) a až dodatečně se vám to rozleží v hlavě a optáte se mezi řečí toho posledního neobdarovaného, co dostal za dáreček, který až v tu chvíli zjistí že se něco dělo a rozdávalo... a že zas (nějakým způsobem) ostrouhal...
A mě tu teď hryže díru v hlavě dárek stěží v ceně 100 Kč a mnohem bolestnější ztráta iluzí...
Why me?
