Měl-li tento týden začít špatně, pak své účekávání naplnil, neboť se na mě sypaly kostlivci. A hnerd první mě překvapil úplně nejvíc. Skutečně mě by zajímalo, co se dělo v pátek v práci mezi 10-13
hodinou, protože to, co se mělo stát a co trvá nějakých 10 minut není uděláno - a já měl dovolenou. Díky tomu jsem se zdržel 30 minut jen tím, že jsem se lámal Š* do počítače, abych pak toto dodělal.
Měl jsem tak mizernou náladu, že jsem u oběda v čínské restauraci dostal pití zdarma (mimořádně dobrý Mangový džus) a ve tři hodiny odpoledne mi na stole přistály buchty ke kafi, z nich podezřívám kamarádku I* :-) Ani nechci viděl, jak jsem v poledne vypadal, protože mít něco v restauraci zadarmo se mi stalo úplně poprvé.
Kostlivci se na mě sypali i proto, že v našem oddělení je nás jen polovina, takže pak už nechybělo mnoho a na záda mi spadl můj vlastní kostlivec, jeden problém mi "přetekl" přes death line, jak je teď moderní říkat.
V úterý se dělo něco podobného, jen mě pocitově potkávalo méně stresu, nebo jsem si ho nepřipouštěl. Avšak tři sny z úterka na středu vypovídají o opaku (Pracovní sny) a zjevně mi nepomohla ani neplánovaná "pergola" s kamarádkou I*, myšlená jako relaxační.
Středu mi zkalil náš "hnědý" program, který si nebyl schopen v určitých údobích stáhnout kontrolní soubor z webu Javy, tudíž až 1/3 mých kolegů a kolegyň bylo v ohrožení. Naštěstí jich zavolalo jen deset, naneštěstí většina z těchto deseti až po zahájení pracovní doby (rekord byl 30 minut)..... No a samozřejmě - na helpdesk jsem s mým štěstím zavolal jako úplně první a chyba se projevila sice i v jiných oblastech republiky, ale jenom někdy a někde. A aniž by s tím kdokoliv stihl (oficiálně) udělat, tak porucha mizela a znovu se objevovala.... No a jak to bývá, má obvyklá práce stála :-(
A jak to tak bývá, pocit zmaru se natáhl i do čtvrtka, kdy jsem neuvěřitelné množství času strávil na kopírkách, a přitom stále není hotovo. A to jsem si říkal: Co to je 11 kopírek na jedné pobočce?
A pátek? Stejná písnička :-( Nemluvě o tom, že pondělní problém popsaný v prvním odstavci tohoto blogpostnutí není dotažen ani v pátek, byť se mi podařilo v problému ve čtrtek poposkočit...
"Nejzajímavější" se v tomto popisu týdne bude jevit popis toho, jak neuvěřitelně blbnu, tiše doufám že z přepracování. Takže v úterý jsem například dojel k jednomu kruháči a musel zastavit, neboť mi tam kdosi křížil cestu. Jednoznačně jsem poslední metry dojížděl na neutrál, to si sem jist, protože jsem poté potřeboval zařadit. Úplně vědomě jsem, stojíc na kruháku, zařadil pětku a pustil spojku. Pohled na palubku spolu s hrcnutím mi dal najevo, že tohle fakt ne.... Pro změnu ve čtvrtek jsem dvakrát spadl na pobočce F* ze schodů, naštěstí vždy z posledního - nějak jsem se nedopočítal konce schodiště či co. V pátek (tedy včera) jsem si ve skleněném džbánu donesl dnešní dávku vody, část přelil do rychlovarné konvice a nechal ohřát. Poté, dívajíc se na konvici, která cvakla na znamení, že je voda ohřáta, jsem popadl na druhé straně stolu stojící skleněný džbán se studenou vodou a kafe si zalil. Nalévání jsem zastavil v polovině hrnku...
Třešní na dortu pak bylo placení platební kartou s nutností přečíst a zadat SMS-ový kód. Na dva dny vybitém telefonu se čte fakt těžko.
