Pohybuji se po Praze v místech, která relativně hodně připomínají protilehlou tramvajovou zastávku u Masarykovo nádraží. Lidí je tu neurekom a každý čeká na svůj spoj své linky, které relativně i přijíždějí. Čekám na tramvaj číslo 3. A koho tu nevidím? Proti mě přichází F* bez svých brejliček a netváří se úplně šťastně. "Pojď já ti to odvyprávím" zve mě do průchodu jednoho z domů. A tam přidřepne na zem a vypráví....
Tedy vypráví... huhlá, trvá to dlouho a pak najednou vyskočí, jako by jí pícho šídlo, já si stačím povšimnout že má na nose brejličky, o kterých jsem si až doteď myslel, že jí byly zničeny, proplete se mezi lidmi na zastávce, neboť tu stojí hnědá tramvaj typu EVO2 linky sedm, F* do ní doslova vletí, dveře se zavřou a je fuč.
Proč tohle udělala je nasnadě, už u té tramvaje bylo vidět, že chvátá pryč ze zastávky, protože se blíží nějaký malér. Jaký to malér je je hned nasnadě, protože se sešeřilo. Jestli z důvodu soumraku nebo temného mraku (mé dvě noční můry) je mi úplně ukradeno, protože do další tramvaje jež je bz čísla a vypadá jako tramvaj typu Škoda 29T se nenarvu, tam se teď zoufale rvou lidi přede mnou. Protože opět přijela, otevřela dveře tak na 5 vteřin, narval se do ní kdekdo kdo mohl a zase odjela. No a protože měla na sobě blikající policejní majáčky a nepříjemně houkala, bylo jasné, že je to tramvaj poslední.
S dalšími lidmi jsem se protáhl do vedlejší ulice, kdy byla ještě jakási naděj, že se tam do nějaké tramvaje chytneme. Ano, dost lidí se přede mnou chytlo, já se však dobrovolně dostal až do tramvaje vězeňské....
Vědouc, jak to dopadá jsem zůstal stát na schůdkách dveří této tramvaje (typ T3) a vyčkával věci příští. Ty skutečně přišly...
Pohybuji se po vězeňském objektu pro nuceně nasazené a jsem volný jako pták - tedy ani jako vězeň ale ani jako věznitel. Což ale znamená, že můj status zde není oficiální. Ale tvářím se sebevědomě a tak mi to prochází. Dorazil jsem k jedněm schodům vzhůru, odkud slyším "pomóc". Dvě mé známé tváře stojí na nejvyšším schodě otočení smrem ke mě a ohrožuje je osoba třetí, která stojí o dva schody níže ke mě zády. A nevšimla si mě.
Jednadvacet, dvaadvacet, a už mi letí z ruky střela z kuše, která neomylně zezadu trefuje "vitály" oné zlé osoby a ta padá mrtva na zem. "Za mnou" zavelím a jdu zase dolů po schodech zatáčím doprava a jdu kolem sekcí, jejichž abecední značení se přibližuje k "A", tedy k sekci nejblíže východu.
Proti mě na šíroké chodbě jdou dva dozorci v civilu. Lehce znejistím, ale pak si to uvědomím. Já jsem také v civilu a za mnou jdou minimálně dvě vězněné osoby. "Tvař se sebevědomě" říkám si v duchu a rázuji si to ven. Prošel jsem kolem nich úspěšně, sen končí...
