 |
| Fotka hrnečku už s prvním čajem |
Týden s jubileem se přehoupl do dalšího týdne a hned zítra mě pravděpodobně čeká vyvrcholení celého dění.
Skoro se až bojím co přijde, protože už dnešek mě poslal do kolen, naštěstí až v kanceláři a nikoliv na obědě, kde jsem obdržel zabalený hrneček. Bylo to dost ve spěchu, tak jsem se na nápis podíval právě až v kanclu.
A začal bulet.
Po tom všem, co mě potkalo jenom v tomhle týdnu a za všechnu tu práci za ty roky mě to potěšilo.
Tenhle těšící pocit ale musím udržovat, aby mi ho nepřebil pocit zodpovědnosti, protože chci aby spokojenost s mojí prací pokračovala a to všechno okolo toho (jako že se mi příjemně pracuje, usmívají se na mě a tak)
Jenže je tu i pocit další, horší, který je způsoben tím, že jsem v práci na našem oddělení nejdéle, což znamená, že jsem si většinu kolegů musel odchovat, aby uměli vše co já. Alespoň to nejdůležitější z toho, protože specialitky mi tak jako tak padnou na hlavu (zvlášť pokud se dělají jednou za tři roky - po prvních třech letech to novému kolegovi poprvé ukážu, po šesti letech si to zkusí pod mým dohledem a až za 9 let to bude umět udělat podle návodu co si sám napsal z prvního předvedení)
Jenže - ono to skřípe. Co s tím ale mohu dělat, když například dva ze tří kolegů nedokážou dbát ani na základní poučku: "Na počítačové analfabety se usmívám, vztek si vybouřím až v suteréním kanclu"
Tento druh výchovy jsem už vzdal, protože komu není rady, tomu není pomoci. A duševně se s tím i smířil. Leč při takovýchto příležitostech mě z toho stále bolí u srdce...
