Opět jeden týden, který dopisuji dodatečně a zpětně přemýšlím, co vlastně popsat - a tentokrát i jestli to mám vlastně popsat.
Celý (!!!) týden mohu popsat, dvěma slovy "jsem zbabělý" a to snad ve všech ohledech - od toho, jak se neobjednávám na veterinu - Mourinka má opět stav, kdy jde "do plusu", takže mamka, která s ní je celý den říká: "Ne, neobjednávej, je to [podle mě] zbytečný".
Mourinka je moje/naše už skoro třináctiletá kočička, která měla vždycky stres z přepravek a už ji rozhodně nepovezu sám, protože je schopna naši přepravku násilím otevřít a v šílenství utíkat naprosto kamkoliv. To jsem se rozhodl teď v neděli, když mě znovu ve stresu v tomto týdnu posekala, když jsem ji chtěl zkusit přenést z místa "A" - jak bych ji v budoucnosti dával do přepravky.
Kamarádka mě honí, abych na veterinu zavolal a domluvil si přesný čas, aby Moura byla v přepravce co nejméně. Ač jsem to neslíbil, chtěl jsem volat už teď v pátek. No a klasika - brzičko po příchodu do práce by to bývalo šlo, ale to ještě v ordinaci nejsou. A než jsem se k tomu později dostal, tak už v ordinaci dle zkrácených hodin taky nebyl nikdo. Ale jsem zbabělý, protože jsem si mohl nařídit budíka, abych si to připomněl v průběhu dne.
Jsem zbabělý ale i v lidských vztazích. To mi štve hodně, protože jsem mimo jiné nepomohl kamarádce, která byla - také v pátek - plačtivější. A našly by se i další příklady.
Kdy je to ale opravdu zbabělost, kdy nechuť řešit a kdy není síla to řešit? Budu se nad právě uplynulým týdnem hodně zamyslet...
