Hodně přemýšlím nad tím, zda vůbec psát toto, bohužel, dvoutýdenní shrnutí.
Pracovní shrnutí - ať mám plánovaný homeoffice, nebo práci v práci, jsem v práci alespoň čtyři hodiny, v tom druhém týdnu jsem v práci takříkajíc fulltime, tedy po celou dobu kdy bych v práci měl být, nebyl-li by kovid.
Což značí, že nestíhám nic - To, že bych doeditoval mapu Bratanovo, Osiky tak, aby šly jezdit a šla k nim vygenerovat navigace a nikde nechyběl žádný objekt (hurá, povedlo se mi vrátit povrch na Brtanovo, takže už není vidět skrz díry v asfaltu tráva a u nemocnice je vidět točna.
Za celých čtrnáct dnů jsem nečetl soukromé zprávy na facebooku, instagramu, na youtube jsem nereagoval ani nepamatuji...
Je to běs, je to běs, je to běs.
Teď už jsem se - kromě youtube - komunikačně srovnal, ale ... Ano, obě soboty jsem na počítač prakticky nesáhl, abych měl šanci se trošku srovnat spánkově a i duševně.
V podstatě jedinou spolehlivě fungující věcí na dobrou náladu je čtvrteční nákup s kamarádkou, který skončí s kafem na stojáka, kdy trošičku s kamarádkou špičkujeme na různá témata. Třeba i na sny. Kamarádce se povedlo se ve snu vrátit ke stavu, kdy se cítí ve snu šťastně. Prý na tom mám zásluhu...
Došlo kolem toho na diskuzi, kdo z nás dvou "věřil" a kdo "věděl", že se to kamarádce povede. Prý jsem ten, kdo "věděl". Trošku jsem se u toho červenal a možná i na vteřinku zatvářil samolibě, ale vnitřně cítím, že to není až tak černobílé, a říct "já sám věděl" je blbost. V tomto ohledu jsem přístupný sousloví "věděl, ale" ... Je to zajímavější tehdy, pokud dodám, že jsem se s nikým fyzicky existujícím o tom neradil...
Sám mám teď sérii snů, kde se opakuje to, že se účastním dětského tábora jakožto dospělák, přičemž kolem nás se dějí věci. V jednom snu byla taková zvláštní obloha s potrhanými tmavými mraky. A ta mě asi zdeptala nejvíce z celé té série a to jsem ji v tom snu měl na dvě vteřiny max, co jsem se na ni díval...
Ptám se sám sebe, jestli mi pomáhá, nebo deptá, hraní s kamarády, které provozujeme od 20:15 každý den. Scházíme se ve čtyřech, ale věčně někdo chybí, protože si nevšimne, že už je čas, nebo jde na přesčas nebo "jen" usne... Zbytečně čekáme a nervujeme se u toho....
Takže tak...
