Předchozí snový záznam (Divoké sny č.31) jsem sem nedával jen tak zbůhdarma, neboť za oním kopcem, kde vylezl mrak nad koupaliště a vystupoval zpoza něj Ptáček a Krakonoš, tentokrát ...
(247. sen je částečný remake staršího snu)
Kdosi za oknem volá: "Peline, chtěl si cestovat, no tak vylez". Ozývá se to z onoho kopce, ale já hooodně opatrňoučce vykukuji ne z okna, kterým je vidět přímo celý kopec, ale koukám z bočního okna, kterým mám výhled na Krušné hory a onen kopec mám viditelný jen částečně.
Jakoby nad kopcem byla obří obrazovka a já z ní vidím pravou část, na níž se promítají dvě identické zeměkoule. "Peline, naposledy, vykoukni" zní stále příjemný ženský hlas a já vykoukl pořádně a byl jsem dotyčnou zaregistrován. "Výborně" řekl stále stejným tónem ženský hlas, vedle zeměkoulí se objevil modrý puntík stejné velikosti, a...
... jsem jinde. Zároveň jako bych byl v USA a byl blízko k horám, odkud ve znělce seriálu MASH přilétají vrtulníky, současně jako bych byl blíže ke Krušným horám, neboť jsou oproti mému pohledu z okna o dost blíže. Stojím v nějakém městečku vypadajícím opět jako městečko s kostelem z USA, i čtyřproudá silnice vedoucí skrz městečko k horám jakoby napovídala, že nejsem v čechách. Jenže stopy po těžbě (uhlí?) jsou vidět i zde a ta elektrárna vpravo ...
Každopádně jdu vedle kluka, jehož hlas zní stejně jako hlas mého kamaráda Artiho. Zatímco míříme ven z městečka vypráví mi příhodu, v níž vystupuje jeho zaměstnání a vypráví mi o tom, jak chtěl projít kolem vrátného, že prý chce jít za generálním ředitelem, jenže zapomněl jeho jméno...
Tahle příhoda ale zní mým uším opět dvojznačně - opravdu pracoval v té firmě, anebo se chtěl jako partyzán dostat ke generálnímu a do očí mu vmést to, co si myslí o zničené krajině? (*)
Každopádně jdeme za vesnici a není to veselý pohled. Jílovitá půda zcela bez života, v něm stojí sice kmeny stromů, ale tak dva metry nad zemí jsou seříznuty. Tu a tam shluk čehosi, co vypadá jako trs trávy, ale je to suché a mrtvé.Stoupáme do mírného kopce a mlčíme.
Pohled doprava, je zde nějaká jáma. To, co vypadá jako voda je čiré a zurčí to stejně, v jámě to doplňuje hladinu, jenže - nikde ani rybička, nikde ani živáčka. Ani ptáček nám nepřeletěl nad hlavami, ani motýlek nezatřepotal křídly. Natož aby projelo auto...
Odbočujeme doleva, kde je jakési jezero vzniklé podobným způsobem, a kdosi do něj nahusto nasázel kmeny stromů a my oba po vykukujících vršcích přeskakujeme a jdeme kamsi na malou rovnou planinku. Zde je malé jezírko rozdělené těmito kmínky, ale tyhle jsou mnohem nižší, v podstatě dělají za sebou trochu klidné vody (kromě úzkého pruhu uprostřed, kde protéká voda, neboť shora z výše položeného pole(?) přitéká poměrně široký potůček a my chceme, aby kmínky vytvořily vodní zátiší).
Zde stojí na břehu necelá desítka lidí a netváří se úplně šťastně. Ta část jezírka, kam přitéká voda je mrtvá, ale za těmi kmínky v druhé části je prý ještě trochu života. Neříkají mi to ale nějak zvlášť radostně, pak to i přiznávají. Život zmírá i v druhé půlce jezírka. (Mezi námi, já tam nevidím žádný, snad bych měl použít mikroskop, abych něco viděl)
Vypadá to docela depresivně, ale pak se z písku vyhrabává nějaká ještěrka, která je vybarvena hodně podobně jako barva písku a té hlíny všude okolo. Ostatní začínají jásat a povzbuzovat ještěrku aby ... co vlastně? Vidím na ní, že má těžkou hlavičku, jako by celá tahle ještěrka, možná úplně poslední na světě, měla problémy s nějakou otravou.........................................................................................
(*) První verze snu - to já jsem ten rebel, co to zvrže a pak to vypráví kamarádovi jdoucímu se mnou k jezírku
Žádné komentáře:
Okomentovat