Kupodivu jsem ale nejprve v prostoru pro cestující, kde si je usazuji ("každý může mít dvojsedačku pro sebe") a pak pronesu větu s drobným úlekem. "No měl bych se jít věnovat řízení". Hned poté klušu dopředu za volant a chápu se volantu. Autobus do této chvíle jel do cílové lokace sám...
Až doposud byla jízda po jakýchsi normálně vypadajících silnicích, ale od okamžiku, kdy za volantem sedím já si připadám, jako bychom jeli po lesních asfaltkách, kudy už několik let nic (při kraji silnice) neprojelo, tak je zanesena mechem, jehličím. Zjevně vím, kam jedu, protože mě to nevzrušuje, chvilkami snad projíždím i mezi stromy, tu a tam odbočím, vše v plné rychlosti, jež odhaduji na 40km za hodinu. Pak jedu už přímo po polní cestě a autobusem to ani nehne, to až když odbočím doleva do kopce do aleje ovocných stromů je cítit, že autobus nemá sílu jet stejně rychle do kopce.
Vyhrabal jsem se až nahoru, kde stojí na obrovské ploše hrad s hradbami, zde zastavuji. Děcka vystupují a chystají se hrad dobíjet....
Tím, že i já stojím před autobusem a nic nedělám, tato verze snu "autobusem na hrad" končí. Verzí tohoto snu jsem měl povícero, vždy jsem ale byl řidič. Mění se jen situace na nádraží (nahánění do autobusů, nástup nadržených, unáším autobus bez cestujících), pak se mění situace s výjezdem do kopce a konečně dění u hradu. Ještě nikdy jsem do hradu nevstoupil, obvykle hledám cestu pryč - ta doposud nebyla mnou nalezena, nebo jen útrpně čekám, jestli se někdo vrátí. Jednou vyjímečně na mě z hradeb zaútočili a zabili mě..
Sen se mi neopakuje tak často, takže mi ušel při všech výčtových blogpostnutích autobusových snů.
