Po včerejším snu, který jsem prakticky celý prožil s úsměvem na tváři a který mi přinesl dosti energie musel přijít "ten druhý" sen. Ten sen, který se dá jednoznačně považovat za pokračování toho včerejšího...
Sen začíná v okamžiku, kdy přelízám jednu hornickou muldu z vytěženého materiálu a narážím na cestu, která vede z kopce dolů. Rozeběhnu se, ale poměrně rychle začnu brzdit, protože si uvědomuji, kam že to vlastně sbíhám. Sbíhám totiž do povrchového hnědouhelného dolu, neboť už vidím unimo buňku, u něj strážnou službu, která zrovna "kasíruje" nějaké terénní auto...
Mám docela problém to dobrzdit, ale dávám to. Je to tak akorát načas, protože směrem ke mě se rozešel strážný a rázuje ke mně docela rychle. Mě ale nevyvede z míry, prostě popojdu několik kroků zpět, kde jsem minul pěšinu vědoucí kamsi do kopce. A na ní si vyšlápnu a jdu.
Cesta mě vyvedla do oblasti mého domu a to konkrétně pod něj, tedy na úroveň hlavní silnice. Podíval jsem se nahoru, dům zdánlivě stojí. Ale...
Navíc tu totiž stojí socha jako vyšitá z pomníku na hřbitově či ze středu vesnice (panenka Marie s malým Ježíškem) a je lehoulince z jedné strany očazená. Což není úplně zdravé. Pokud jsem se usmíval, jak jsem unikl strážnému, tak teď mi úsměv z tváře zmizel.
Aby taky ne, když se totiž vyhrabu na boční cestu kolem domu, vidím co cca 25 metrů další a další sochy, ty ze světlého pískovce mají očazení viditelné Tím pádem je jasné, že sochy nejsou přeneseny z míst, kde zanikla vesnice, nýbrž se tu kdosi pokoušel zastavit svatými soškami cosi.
A pak jsem se konečně vyhrabal do správné výšky cesty, abych viděl mezi keři a korunami stromů. Pohled na dům mi sebral naděje. Dřevěná okna prohořelá (nejvíce to z mé ložnice)[1]). Prostě někdo nebo něco trefovalo drobné ohnivé koule do stěn, stropů a kde to narazilo na dřevo, tam to dopadlo hůř. Od pohledu ale nábytek nehořel, jako by ho někdo zavčasu stihl vystěhovat.
Kouknul jsem i na okolní domy a stejný problém...
Okomentoval jsem to celé slovy "No jo no, jsem ve TROJCE, to se dalo čekat"[2] a jdu nad barák. Pohledem jsem si zkontroloval naposledy dům - viditelně tu není co zachránit, i když vlastně jsem ve špatné realitě, takže co bych tu bral, nějakému mému dvojníkovi?
Dělám čelem vzad a strnu úlekem. Tady vždycky bývala cesta vzhůru, kterou jsem se při přechodu mezi realitami vydával a ta tu teď není. Trošku mě to polekalo, opanoval jsem se ale rychle - co už, že jedna cesta zmizla, ještě existují jiné cesty. Takže popojdu skrz zatáčku naší místní ulice a pak vyťapu správnou cestou o úroveň výše.
Nic mě neohrozilo, přeskočil jsem do jiné reality, sen skončil...
[1] už kolik let mám okna plastová
[2] Tohle si bude žádat delší vysvětlení. Interně jsem si rozdělil reality ve snech a realitu samotnou do pěti čísel - 1 = naše nesnová realita , 2= snová realita, kde už mi občas fungují kouzla, a není mi tam příliš obližováno. 3=realita, kde už dostávám minimálně mírné duševní tafky, 4= když to zkoním, zemřu, 5= zemřu tak jako tak, ať dělám co dělám, i když to dělám správně.
[3] Poprvé v životě v tomhle místě nemám ve snu cestu tím pádem poprvé v životě se snová realita začala alespoň trošku rovnat realitě skutečné
