Jdu ještě s pár lidmi kamsi do hotelu, žel to vypadá, že je to hotel hodinový. Anebo se ti, kteří šli do této zkoušky, ano, je to totiž zkouška, nedokázali prodrat na její konec. Posuďte sami, jak byste se zachovali vy, kdybyste na chodbách hotelu potkávali na zemi ležící dvojice, ale navíc nahé a v pokusu o nějakou, bohužel ne atletickou, figuru. Jdu dál, občas je musím překročit, ale nekomentuji a dokonce se ani nepřidávám, když mi na rohu jakási dívka v luxusní róbě zkouší nabídnout... co vlastně? Netuším.
Ani jsem se jí totiž nepodíval do obličeje a dokonce jsem jí pohybem levé ruky, takovým tím vystrčeným loktem, nepustil k sobě blíž. A co víc, šel jsem beze změny rychlosti dál, a mohu se vsadit, že ty místnosti vlevo ode mě, jež vydávaly z otevřených dveří jakousi stříbrnou zář obsahovaly možnosti na ukojení choutek jiného rázu.
Poslední místnost naaranžovaná do kombinace tmavě modré, černé a něco málo svítivé zelené, obsahovala stolek a na něm pět vysokých sklenic s vodou. Věděl jsem co to je, sklenice skutečně obsahovaly vodu, ale navíc s jednou příměsí. Vílí prášek. Prošel jsem jenom kolem tří sklenic z pěti, a na první pohled bylo jasno. První sklenice obsahovala zlatý vílí prášek v hojném množství, druhá taktéž, ale ve velkých hrudkách, ale já si vybral tu třetí, tu, která měla onen prášek nejjemnější, až to skoro vypadalo, že tam žádný není, protože sklenice zářila nejméně.
"Vílá prach dělá proměny náhodně" upozornil mě dívčí hlas, jež jsem dnes už slyšel. Zvedl jsem sklenici k ústům a náhle jsem měl v hlavě úplně jasno. "Chci mít moc kouzly pomáhat, chci být vílák" opakuji si dvakrát dokola a když už mám sklenku u úst, proběhla mi hlavou myšlenka jiná....
Napil jsem se...
Po chvilce tmy jsem se probral ve stejné místnosti a už bez skleničky v ruce a pocitově jsem měl dojem, že už je ráno. Dívka tam stála stále, ale to už jsem "došel" až na koberec. Tam jsem se zastavil, nevěda, co té dívce řeknu, ale to už cítím velmi zvláštní věc. Ten koberec s velmi hustým a dlouhým vlasem se pode mnou s fakt velkým zpožděním propadl, předtím jsem musel stát na chloupcích. Stál jsem vůbec na nohou? Chodil jsem??? Byl to velmi zvláštní pocit, musel jsem si ho vyzkoušet ještě jednou, byť už jsem věděl. S úsměvem a jiskrou v oku jsem udělal přesně jeden krok vpřed. Situace se zopakovala, zase krásně, měkce a se zpožděním zapadán bosýma chodidlama do chloupků kobetce. V tu chvíli to pro mě byl nejkrásnější pocit na světě. Stal jsem se vílákem (vílou mužem)...
"Máš červenočerná křídla" řekla mi dívka stále tím stejným oznamovacím tónem. Ale já to věděl, protože právě ta myšlenka na červenočerná nenápadná křídla, takový ten odstín červené, který nekřičí do světa, navíc s černými ornamenty, bylo to totiž mé "nerozumné" chvilkové přání před napitím...
Vzbudil jsem se a byl úplně nadšením bez sebe, což znamenalo, že v 01:38, kdy bylo jasné, že bych měl pokračovat ve spaní, se to nepovede, věděl jsem, že to po tomhle nadšení a doslova adrenalinu v krvi půjde těžce.
Dal jsem to...
A tak jsem se dvěma dalšími přerušeními měl celkem tři další sny, kdy jsem jako víla-muž připlachtil k problému nějaké osoby a pomocí kouzla ale i pomocí dobrého slova pomáhal a všichni za to byli vděční. Jen velice málo lidí dokázalo vidět má křídla, jako by byla pro většinu neviditelná.I já sám je občas neviděl, malá ale silná křídla v barvě červené s černými ornamenty...
Ráno jsem s hrůzou zjistil, že je 07:45, tudíž hodinu a čtvrt po čase, kdy si kuchařky dělají kafe, opět tu máme kuchařku J* se dvěma pomocnicemi. Hrnek byl pro mne připraven, takže rychlá zálivka horkou vodou... ale tentokrát jsem nezůstal, zhltl něco ke snídani a s 3/4 kafe klusal v kroksech kopcem dolů, k "mému" stromu.
Věděl jsem úplně přesně co budu dělat - zazpívám píseň díků na melodii, která mě poprvé napadla před 3/4 rokem právě pod tímto stromem. Teď, TEĎ, konečně byla v mysli ta správná slova
ZA TEN SEN MÉ DÍKY VÁM
CO OPLÁTKOU VÁM DÁM?
MOU LÁSKU MOHU DAT
TU TROŠKU DAT...
Zdánlivě se to nerýmuje ale do té melodie to sedlo docela dost dobře, no a protože pracuji i s energiemi a stromy, můžete hádat, co jsem chtěl zkusit.
Bez šance - byl jsem předběhnut, strom mi dal dostatek energie dávno předtím, než jsem se nadechl, až jsem v úžasu nad tím zazpíval onu melodii beze slov (kafe v té době odloženo na zemi) a text odpřednášel i s dalšími nesouvislými díky dodatečně. A samozřejmě jsem poslal i trošku další energie, ale věřím tomu, že jsem už při příchodu dokázal předat dost energie a radosti ze mě doslova stříkající.
Můžete hádat třikrát, jak úžasně mi to kafe chutnalo, přestože to bylo nějaké rozpustné a hlavně druhořadé cosi, co je vydáváno za lahodné, o vonném aromatu nemluvě. A jak časově dlouhé to pro mě bylo, přestože to bylo stěží deset minut, protože jsem měl další úkoly na akci, kterou tu globálně zmíním asi pozítří
Spoiler: Netušil jsem, kolik kafí mě dnes čeká, ale to čtvrté za dopoledne bych asi už fakt nedal a co hůř, přestože jsem takto kafoval, svůj úkol jsem nesplnil...
