Tohle bych strašlivě rád naplnil, ale...
Před popisem pondělí se musím vrátit do některého z minulých dnů, kdy jsem seděl nad kalendářem spolu se svými dvěma zbývajícími kolegy a já u toho říkám: "Já mám dovolenou, ty Z* ještě taky, ale Š* bude brzy ráno u zubaře, takže na zavolání na mobil přijedu."
Pondělí začalo dobře, protože mobil nezvonil ani v 6 hodin ráno, ale ani v 7 hodin, což vypadalo nadějně, ale pak zazvonil telefon z pobočky P* a už jsem jel - nepřístupné dokumenty ve Wordu. Co na tom, že jen na jednom počítači... Na druhou stranu jsem se tento počítač pokoušel v minulém týdnu na tuto poruchu opravovat automatizovanou reinstalací celé sady Office, tedy i Wordu. Zjevně se to nepovedlo,...
Vyšlo mi to tak tak, abych z pobočky po dokončeném ručním odinstalování, pročištění a nové instalaci odjel a jel pro svoji mamku, kterou k očnímu doktorovi musel dovést někdo jiný (naštěstí se s touto variantou počítalo) , což znamenalo včas odhadnout, kterak jsou postavené objížďky a dočasně zjednosměrněné ulice a projet jimi na první pokus. Dle mamky příjezd v 9:30 bude ještě brzký a nebyl...
Ocitl jsem se opět v jednom svém DejaVu, kdy jsem na místo srazu došel pěšky, mamku zkusil vyzvednout, už byla hotová. Stejně jako ve snu mi postarší paní dovolila dojet autem až na "nástupní rampu". Doběhl jsem tedy pro auto a úplně stejně jako ve snu jsem se pracně na oné "rampě" trefoval při otáčení mezi vrata garáže a modré auto a onu paní (a chodník). Prostě blbě zaparkované auto a tam, kde bych se otočil za jedno použití zpátečky jsem ji tam měl natřikrát...
Pak volala znova Š* kvůli jedné věci a hrozilo, že pokud neporadím po telefonu, naklušu znovu do práce. Ale hovor ukončila slovy, "aha tak asi nemusíš, proti mě jde Z*". Mohlo to tak skončit, ale neskončilo...
V úterý volaly kolegyně z pobočky C*, na níž jsem nebyl už kdoví jak dlouho a po zjištění, že mám dovolenou chtěli volat Z* (podle všeho se Š* nemohli dovolat) a já jim to doslova zakázal. A vyrazil jsem na další z poruch v kategorii "hádej co mě způsobilo", kdy notebook starý tři měsíce, z toho dva a půl měsíce vyhrazený na covid-homeoffice, prostě nenajel.
Stihl jsem tam dojet autobusem a deset minut se "ráchat" v notebooku a kolegyně Š* volala, že našla zmeškaný hovor. Bylo jasné, že na budově A* se také děly věci (= stěhování mezi kancelářemi) a že nestíhá. A to jsme měli se Š* domluvený společný oběd spolu s dalšími jedinci na pobočce F* s tím, že já budu tentokrát jen host.
Ale k notebooku - bylo jasné čím to bylo. V době covidové fungoval bez dokovačky, nyní se zasekl na dokovačce. Tedy dokovačce - já mám problém říkat té krabičce dokovačka, protože je s notebookem spojená jen USB-C kabelem, narozdíl od klasických dokovaček, které notebook do sebe doslova přichytí.
Vše mělo být od kolegy Z* nainstalované a asi i bylo, ale prostě to spolu neladilo a nefungovalo dobře.
O dvě hodiny později namísto dvou podezřelých notebooků fungovaly na pobočce hned tři a správně. Nové ovladače a dokonce i nový firmware pro tuto konkrétní dokovačku udělaly své. Jako najust tahle konkrétní dokovačka byla "generace dva" narozdíl od "jedniček" kolegyň.
Ale úterý mělo mít ještě pokračování právě na pobočce F* a nemyslím tím to, že jsem dělal kolegyni svalovce, který roznášel do kanceláří novou techniku. Měl jsem totiž možnost hovořit s kamarádkou I*. A přišel hovor i na Z*, který si právě I* postěžoval. Hned na dvě věci:
1) Prý se mu odcizuju
2) Neřekli jsme mu, že v práci nikdo v pondělí nebude a musel o svojí dovolenou přijít on
Jsem naštvaný ještě teď, protože to 2) není pravda, tedy to "neřeknutí". Ostatně u 1) jsem naštvaný taky, protože celý zbytek úterý nikomu nebral telefony, mám dojem že i kus úterý dopoledne. Takže jsem si s ním nepohovořil o mnoha posledních zážitcích, kdy se 1) dá úspěšně otočit na něj?!? HUH a ARGHT!!!
Každopádně jsem z autobusu vyskočil v osm hodin, koupil si pití a jednorázovou roušku odhodil do koše, protože jsem ji měl na ústech víc jak dvě hodiny a pšíkal a prskal do ní. Něco mě v jednu chvíli v autobuse dráždilo...
Co ale se dvěma hodinami navíc? Tím, že jsem chtěl být v 10 hodin na výstavě Cosmos Discovery, a ta je v Praze v Holešovicích na Výstavišti, a Výstaviště je blízko Stromovky, tak padl výběr na ni.
Vlezl jsem do ní ze strany, kde jsem už hodně dlouho nešel, ale tak nějak podvědomě jsem si cestu pamatoval, a trošku se procházel. A měl štěstí i na zvířátka viz první fotka a to jsem mnohé ani nestíhal nafotit - rezavou veverku jsem neviděl ani nepamatuji...
Pak byl čas hledat správný pavilon na Výstavišti, protože ze strany od Stromovky jsem neočekával žádné šipky. A měl jsem pravdu - nikde nic. Jen obrovský banner s nápisem "pavilon E". A protože jsem přišel od Béčka, bylo hledání jednoduché. Stačilo jít po směru chodu hodinových ručiček.
Pavilon jsem našel a vešel dovnitř chvilku po otevření. "Na začátku výstavy je šestiminutový film" řekla mi paní uvaděčka a na promítacím sálku byla cedule "film se automaticky pouští co deset minut". Nepustil... :-)
Po technické opravě jsem film shlédl a pustil před sebe celou hordu lidí - já opětně v roušce - a šel mezi posledními a poctivě si pročítal skoro všechny bannery a cedule. A čekal na interaktivní část...
... kterou jsem si vůbec neužil, protože byly jen dvě atrakce ze čtyř v provozu, na třetí bych nevlezl (klasická židle upevněná ve třech kruzích) a čtvrtá do kosmonautiky nepatřila (vesmírná motorka ze scifi filmu)
Zhodnotil jsem svoji míru hladu, žízně, zpocení a i trošku znechucení a šel se raději ochladit ven do stínu. A tam se podíval na hodinky, abych zjistil, že jsem strávil na výstavě skoro dvě hodiny a do odjezdu místenkovým autobusem mi zbývají hodiny čtyři.
Místo obědu s kamarády jsem si dal tortilu v ZOO, a jal se prohlížet zvířátka, ale hodně taky to, jak se změnila ZOO jako taková, kolik ubylo klecí a tak.
Asi jediná věc, co mě zaujala, byly klece, do kterých mohli lézt návštěvníci a zde mě zaujal způsob, jak bylo zabráněno, aby zvířata neunikala z klecí ven. Ano, dvojitá brána, přičemž nešlo otevřít druhé dveře, když nebyly zavřeny ty první.
Dost lidí tento systém nechápalo a tak stále otevírali vnitřní dveře a zvyšovali tak množství lidí v mezidveří. Vtipné...
U plameňáků mě už bolely nožičky, hodinky dávno odpípaly povinných 10000 kroků, které bych měl dělat denně, bylo dusno...
Zrušil jsem autobus a odjel domů vlakem, kde jsem se ocitl přesně v tu minutu, kdy bych z Prahy teprve odjížděl...
To byla středa. Aaaa pravda, zapomněl jsem zmínit, že jsem si zablokoval SIMky v telefonu, protože jsem si telefon vypl abych nerušil v kině při náhodném zazvonění, dal ho do kapsy, kde se mi nějak zapl a jak mám úzké kapsy, tak se mačkaly čísla.... Zablokovaný PINy na dualsimkovém telefonu....
Čtvrtek jsem si řešil konečně po svém, tedy pomalu a v klidu. Zůstala mi neodblokovaná soukromá "datová" SIMka, PUK není k nalezení. Budu řešit ale až příští týden, když PUK nenajdu ani v práci ani doma. A v práci budu logicky hledat až tam budu :-)
Po obědě jsem se těšil na pravidelnou kafárnu, které se navíc účastnila i Š* a proběhla velmi rychle, protože mě dívky vytáhly na nákup kalhot, prý nějaké potřebuji. Ze dvou různých kalhot se mi podařilo vylhat jen do jedněch, a ani nemám moc výčitky, u těch dalších mi to nesedělo ve střihu. Je to totiž zajímavé, protože kalhoty se prodávají se dvěma různými rozměry, ale už ne s tím třetím. No prostě mám jinak tvarovanou zadnici :-)
Pátek byl čas na provětrání několika pejsků, jako prvního jsem měl Alexe, který je mrzout a nemusí menší pejsky, které měly dívky. Viditelně jsem prokázal sílu a statečnost, protože jsem vyfasoval křížence vlčáka se jménem Mrzout a byl vyslán na krátkou nemocniční trasu, čímž jsem se od dívek oddělil. Od jiné pracovnice jsem pak dostal pejska Lorda. tedy pejska - hafan to byl a mít tu lyže a sníh, tak mě Lord mohl táhnout hezkých pár stovek metrů.
Právě s Lordem mim zapípaly hodinky a hned dvojí úspěch . nakrokováno na pátek a naposilováno na celý týden...
Sobota byla vyhrazena na dvě schůze spolku, jehož jméno se zde na blogu nevyslovuje, nejprve členská schůze a následně schůze k táboru. Jakmile to bylo možné, zmizel jsem. Bohužel i s funkcí a nebyla to funkce táborová, ale ta, která mě štve a bude trvat dva roky. Dobře mi tak, říkal jsem že do letošního roku to bude naposledy, tak to naposledy bude až za dva roky.
Neděle s mamkou do kostela a poslední RVHP na oficiálním místě v tomto školním roce
