Jsme u babičky na vesnici v kuchyni jejího výminku a na všech poposedávajících příbuzných vidím v očích strach. Bodejť by ne, když ve společnosti panuje magie a právo silnějšího. Zrovna teď je venku neurčitě šedavo a normální člověk nesmí ven, jinak by byl zničen.
Já sám jsem poměrně v pohodě, ale ve střehu, jako jediný - když nepočítám děti hrající si na chodbě a ve vedlejším pokoji - stojím a zlehka popocházím mezi kuchyní a chodbou, neboť tuším, že každou chvíli ...
A bum ho, přesně v okamžiku, kdy jsem došel do chodby se rozlétly vchodové dveře a z toho šedavého nic vstoupil dovnitř muž - policista v civilu, tedy někdo, kdo slouží režimu - ať už nuceně nebo dobrovolně. Jenže tohle je současně i můj příbuzný....
Nerozpakuji se a z rukou mi vyletí kouzlo "Bílá střela", které přesně muže zasahuje do hrudníku. Ten padá na zem, až to bouchne, ale pak vstává nezraněn. "Děkuji ti Peline za záchranu" říká a jde se pozdravit s ostatními. Současně s jeho pádem na zem venku zmizelo šedavo a ukázala se venku ulice s dalšími domy, ale i krámkem s potravinami.
Než budu pokračovat ve snu, ozřejmím tu Bílou střelu. V pravidlech hry Dračí doupě toto kouzlo zraňuje nehmotné nebo neživé potvory, hmotným bytostem neubližuje a prochází jimi. V těle muže-policisty tedy byl usídlen nějaký zlý duch, který ho ovládal...
Jdu podél domu, projdu brankou a přejdu ulici, ale stále jsem ve střehu. Náhle prudce uskakuji neboť z půdního vstupu babiččina výminku na mě nějaký muž střílí z kuše modře světélkující šipky. Pokud ho mám z toho vstupu dostat, musím použít bojovou taktiku. Je to tak snadné, když tyhle situace znám (ať už z hraní dračího doupěte, nebo z toho, že situace "střelec na půdě u babičky" mě ve snech už strašila). Střelec se kryje za bližším rohem takže na mě moc dobře nevidí, ale já na něj taky ne. Začínám proto střílet červené šipky do půdního vstupu, ale tak, aby dotyčný nemohl přeběhnout k rohu druhému a sám běžím po straně ulice tak, abych si toho střelce odkryl. Sice tím odkrývám i sebe, ale využívám dvou věcí - jsem rychlejší než ten střelec, který musí svůj šipkomet otáčet, já totiž používám na střílení kouzlo, takže mi střely lítají z ruky. Já mám to štěstí, že první střely od toho střelce skončily svoji pouť poměrně brzy, střílel na kratší vzdálenost, ale pomalu se zlepšuje. Oba střílíme šipky tak rychle, jako bychom měli kulomet...
Už vidím celé tělo střelce. Upravuji směr svých šipek, zásah, muž letí z půdy dolů. Z okolních domů vycházejí nejodvážnější obyvatelé, snad aby se radovali, že jsem je zbavil dvou problémů, ale já si tím tak jistý nejsem. Ano, teď je chvilka klidu, ale střelci se do půdního vstupu mohou vrátit. Rychlým během na 50 metrů se vracím k brance babiččina výminku a dotýkám se domu. "Adnabod hud". sděluji své přání
Vyslané kouzlo proběhlo domem a sdělilo mi, že na domě je devět kouzel, ale názvů řeklo jen osm. Trocha kouzlení a "tajné" kouzlo spolu ještě s jedním nevhodným zmizlo. Zaduněla rána, kterak se vrátily kameny do půdního vstupu a změnily jej na půdní okénko, které tu bývalo vždy a někde za domem spadlo lešení, jímž lezli střelci na půdu. Jenže ani teď nejsem v klidu, protože za domkem výminku je dvůr a pak i dům hospodáře. I zde sesílám identifikační kouzlo, i zde jedno z kouzel ruším, ze zdi díky tomu zmizí jedna krabice, vypadající jako krabice energetických závodů...
Sen se blíží ke konci a objevuje se zde další věc, která mě ve snech z vesnice kde babička žila také strašívala. Musel jsem se ale vydat v tuhle stranu, kam jsem jako dítě chodíval velmi málo...
Za domem hospodáře je ulička, která původně vedla ke dvou domům, nyní je ale její vstup zastavěný pojízdnými regály a kartotékami. "Někdo tam je" říkám a snažím se pohnout regály, ale ty jsou dobře zaklíněné do sebe...
Zde sen končí, ale protože jsem už naznačoval, že tahle situace se mi ve snech opakuje (sice asi ne více jak pětkrát za celý uplynulý život) , mohu říci i to, jak sen mohl pokračovat. Vždy totiž vysvobozování provádím kvůli tomu, že v jednom z domku bydlela paní, jenž se kamarádila s mojí babičkou. Za touto bariérou se pohybuje jedna osoba, takže by to i mohla být ona.
Jenže šněruje uličkou napříč ode zdi ke zdi a v jednom ze snů, kde se mi bariéru podařilo otevřít pak o půl vteřiny řvu "démon, démon" a prchám pryč. Jenže neuprchnu...
Proč nikdy nevylezu na bariéru (nebo nevyletím kouzlem, nebo nepoužiji jiné kouzlo), abych se přesvědčil, co tam je doopravdy...
