Jsou dny, kdy nechávám Osud, aby mi určil, co mám dělat a v jakém pořadí. Ano, připravil jsem si body, které bych chtěl stihnout, ale neurčil jsem si, že v 9:00 nahodím server. Prostě jenom to, že ho nahodím. Tím, že to nebyl žádný kritický server jsem si to mohl dovolit, ale dokonce jsem si takto nechal zvolit pořadí nákupy, hřbitov, ale také dokonce i kafárnu, byť tam byl čas začátku jasně daný.
A přesně se stalo to, co jsem čekal, protože úkoly spolehlivě odcházely do přihrádky splněno, dokonce i úkoly nečekané jsem hezky stíhal. Bylo to takové "nou stres". Přesto, nebo právě proto přišel jeden úkol dvě minuty předtím, než jsem chtěl jít z práce. Rozhodování:
a) jít z práce, na hřbitov, do kafárny
b) udělat práci, kafárnu a hřbitov
...bylo velice jednoduché. SOS volala kolegyně, která je příjemná, takže jsem jí šel poklusem pomoci a ani jsem nad tím nepřemýšlel. Ano, o půlhodinky se mi tím posunul celý program. No a co?
Do kafárny jsem přijel načas, než jsem vystoupil, zaskřípaly za mnou brzdy a přijela i I*. A i v kafárně jsem čekal, co bude a přistoupil na hru "Netlačím" a vlastně tak čekal na nejhorší, co mě mělo potkat, tedy vyprávění o dítku I*, které - obrazně řečeno - spadlo do blátíčka. No a protože dítko je plnoleté, tak rodič už těžko zjistí, co se doopravdy stalo, protože ho o tom státní orgány informovat nebudou (jako ano, nějaká ta cestička se dá najít, ale...)
Jedinou radu, co jsem mohl I* dát je to, aby se snažila myslet pozitivně a odkázal jí na dva filmečky, jež prošly i Českou televizí...
