Tak tedy sen začal tím, že jdu za svým kamarádem J*K* z Ch. do školní budovy tam kdesi u nich, přičemž už před vstupem mám dojem, jakoby cizí státní příslušník vstupoval někam, kde bych zrovna ne úplně měl za současné napjaté situace být.
Ale nikdo to nekomentuje ani mě nekontroluje, prostě jdu za J*K*, ale přes aulu už mám ztrátu tak deseti kroků. Zjevně zrovna probíhá nějaká přestávka, protože přes aulu je docela provoz, ale zaujme mě, že na schodech do vyššího patra postává neuspořádaná skupina dívek s taškami a zlehka spolu diskutují.
Nějak jsem se tu zadrhl. takže kamaráda sotva vidím na koncích chodby, kam za ním rázuji dost ostře, až se ocitnu v proskleném sálu, za jehož dalšími dveřmi je stejný sál a v něm dvě černobílé televize pomrkávajjící jako monitor nějakého starého počítače.
Dívám se na to zpoza té skleněné stěny pokryté záclonami asi tak deset vteřin, a protože asi tušíte jakou mám ve svých snech nechuť k "německy" vypadajícím černobílým televizím, takže zamířím pryč.
Někde na cestě mezi onou prosklenou místností a aulou se "to" stalo, takže jsem trochu v chůzi zrychloval, ale samozřejmě už pozdě. Dívky v aule zpívaly na melodii sovětské(!!!) hymny česká slova na téma, že si budeme rovni a kdesi cosi....
Už tenhle moment by mě v dřívějších letech vzbudil, ale tentokrát ne, protože všichni muži byli nahnáni do výstrojního skladu, kde se fasovala vojenská uniforma. Otázkou je, jestli armády, která měla bránit svojí vlast nebo naopak armády v té chvíli již vítězné. To jsem ve snu nezjistil, ale když přišla řada na mě, tak výstrojnímu důstojníkovi naznačuji, jestli si troufne dát výstroj mě, když "sem" nepatřím....
Kupodivu jsem se ve snu usmíval a tento úsměv mi vydržel i po probuzení....
(*) Je otázkou, jestli to byla vysoká škola, klidně to mohlo být Gymnázium, odpovídalo by to více reáliím města Ch*
(*) Je otázkou, jestli to byla vysoká škola, klidně to mohlo být Gymnázium, odpovídalo by to více reáliím města Ch*
