Pocit měsíce

Lidé jsou sami, protože staví zdi místo mostů.
(Joseph F. Newton)

pátek 18. května 2012

Shrnutí uplynulého týdne (19.)

Jak jsem naznačoval v minulém shrnutí, začnu netradičně pátkem z osmnáctého týdne, kdy jsem vyjel na souhrn několika akcí s lidmi, kteří organizují letní dětský tábor.

V pátek odpoledne a večer byl plánován pouze sraz účastníků a až v sobotu a neděli dopoledne pak cosi jako teambuilding. Měli jsme předběžně zamluveno, že za námi dojede jeden člověk, který toto profesionálně dělá, ale to vybouchlo a já říkám naštěstí... Kompletně je nás ve sdružení 38, ochotno přijet na teambuilding na víkend bylo deset lidí, aby nás pak bylo ve skutečnosti právě pět...

Nakonec jsme si v pátek večer popovídali u vínka a v sobotu se procházeli po okolí našeho dočasného obydlí a došli k lanovému parku Podhůra. Kolegyňka co s námi byla, nás zkusila vyhecovat a já jí to vrátil se slovy, že určitě budu rychlejší než ona, ostatní se chytli toho, že chtějí jít červenou trasu (mě by stačila modrá, jednodušší)... ale nakonec se v sobotu na to nešlo, prý kvůli plným bříškům z oběda.

Po sobotních večerních povinnostech (schůze výboru našeho sdružení - jsem členem onoho výboru), které byly doprovázeny silnou bouřkou s krupobitím se trošku slavilo, beze mě - alkoholu nějak zvlášť neholduji...

Nedělní dopoledne bylo to pravé na lezení po výškách - bylo zataženo, takže žádné horko ze sobotního odpoledne - a hlavně  jsme přišli jako první a další jedinci až dlouho po nás, kdy už jsme se plácali hodinku na lanech (nakonec nám celý průchod skrz trval hodiny dvě)

Dobrosrdečnost některých lidí kolem tohoto lanového centra jako by byla přesným zrcadlem těch, které jsem v minulém měsíci potkával - šli jsme do "akce" nakonec čtyři - dva mladí a dva postarší, takže pokladní lanového parku se smál a prodal nám rodinnou vstupenku pro dva rodiče a dvě děti.  A tak jsem od teď byl taťka a kolegyně se kterou jsem se hecoval byla mamka ...

Po důkladném proškolení o jištění a o zacházení s kladkou a ozřejmení několika nejtěžších překážek jsme se vyškrábali asi tak 15 metrů nad zem a poprvé se svezli na laně mezi stromy (překážka zvaná "výtah") a začali procházet jednu překážku za druhou. Červená trasa dvakrát odbočovala z jednodušší trasy. Kolegyňka jdoucí první zkusila odbočit na červenou trasu hned napoprvé, ale nezadařilo se jí a tak jsme ona a já šli trasu jednodušší, takže se naše pořadí promíchalo, z posledního lezce jsem byl posléze předposlední.  A protože jsme se hecovali navzájem, pokračovali jsme červenou trasou z druhé odbočky. Au, to jsme si dali...

Nakonec jsme se ale dostali ke konci a posledním "výtahem" sjeli na konec...

V neděli večer se naše řady rozrostly o další členy našeho sdružení, přejeli jsme do místa konání volební schůze. Ta se ale konala až v pondělí večer, a mohu-li vyjádřit své pocity,  pak jsem na jednu stranu po skončení schůze rozčarován na druhou stranu jsem i trošku rád. Prostě jsme skupina různorodých lidí a k nějakým kompromisům musí dojít. V úterý pak proběhla schůzka k letnímu táboru, co pořádáme a pak se jelo domů.

Skore z těchto dní je jasné - natažené svalstvo a zničená podrážka bot po lezení, utraceno větší množství peněz než co dám za celých 14 dnů, na druhou stranu spokojenost nad tím, že jsem překonal sám sebe.

Jak by to bylo supr, kdyby se dělo jen toto.

Jenže...

Jenže jisté události v úterý, respektive už v pondělí pozdě v noci převrátily můj život naruby - po skončení porady v pondělí někdy kolem 22 hodiny totiž nastala volná zábava, což někdo pochopil jako příležitost hrát společenské hry, ale (bohužel) většina jako čas na napití alkoholu. Tyto chvilky jsou pro mě jasný signál - dal jsem si nalít decinku vína do hrnečku, společensky si s ostatními připil (usrkl jsem si doušek) a šel spát i se zbytkem vína v hrnečku.

Úderem čtvrté hodiny ranní jsem byl náhodou vzhůru (zrovna mi skončil spánkový cyklus nějakým snem, obvykle se takhle brzy ráno otočím na druhý bok a spím ještě 90 minut do zazvonění budíku), když do chaloupky vstoupili dva mládenci a šetrně mě připravili na to, že jsem nejstřízlivější [myšleno nejstřízlivější majitel vozu] a že musíme dalšího mládence odvézt do nemocnice. To jsem se ještě domníval, že to byla nějaká noční hra, co způsobila zranění...

Trvalo mi tři minuty, než jsem si uvědomil co slyším zvenčí a než jsem se zkonsolidoval, dooblékl, dohledal klíče od auta (blbec jsem to dělal potmě, abych následně zjistil, že v okolních postýlkách nikdo není). Venku zjišťuji, že je jen pět stupňů, takže na všech oknech auta rosa znesnadňující výhled, čili následovalo otírání oken. Kolem zraněného se točilo asi deset lidí, (opilých ještě víc než ti dva co mě budili - odhaduji), takže jsem si vyslechl nějaké hlášky na kvalitu auta (= tvrdé ignore ode mě), pak jsem poposkočil s autem k nim (jeden z opilých mě snad chtěl vysadit z auta aby mi ukázal, jak řídit). Nechal jsem si zraněného naložil do auta + dva nejstřízlivější, abych měl šanci s ním manipulovat u nemocnice a vyjel, ale prvních X minut to šlo fakt blbě, protože po hrbolatých silnicích to fakt nešlo a kamaráda bolel každý výmol - jenže jsem trubka a posadil jsem si ho dopředu a když ho to nebolelo, tak měl tendence šahat mi do řízení. Nemluvě o zamlžování oken z obou stran do doby, než se prohřál vzduch ve ventilaci foukající na sklo...

V nemocnici mu rameno nahodili zpět a tou bolestí od nahazování vytřízlivěl (aspoň o ten potřebný kousek), takže zpět to šlo jak po másle. To jsem pak šel rozchodit do přírody, protože jsem byl plný adrenalinu(?), takže vznikla tato fotka a až pak jsem šel spát. V půl šesté ráno, hned poté co jsem vychrstl nedopité víno z hrnečku ven na trávu a s již urovnanými myšlenkami...

Do toho procesu jízdy tam a zpět totiž navíc vstupoval  takový divný pocit dejavu či chcete-li astrálního cestování. Jako bych tuhle situaci měl poměrně nedávno ve snu, ale že to dopadlo dobře, tak jsem se po celých 75 minut co trvala operace "přesuny" držel v poklidu...

Pochopitelně jsem na tu úterní schůzi zaspal a ani se mi na ní nechtělo jít, abych viděl znavené post-opilecké obličeje, a raději si začal balit.

Chyba přátelé. Měl jsem se přemoci a hned...

Nejprve přišel kamarád J*K* a pak kamarádka F*, první s tím, že mě chce vidět předsedající (přidělit mi úkoly), druhý již s konkrétními úkoly. Oba byli mnou odpálkováni s tím, že nechci aby se mi splnil další sen (měl jsem na mysli jistou poměrně čerstvou variantu snu Nestíhám si zabalit a jeho upřesnění Nestíhám si zabalit II., zde na blogu nepopsanou), když už se mi zdálo o klukovi s vyhozeným ramenem a ten se mi splnil. Kamarádka jen polkla a že přijde později... Uznávám, že jsem byl poněkud hysterický a nemusel být, ale přeci jen jsem chtěl dohnat časovou ztrátu oproti ostatním, nebo si alespoň poklidit věci roztahané po chaloupce, když už nic, abych pak nezdržoval toho, kdo se ujme úklidu v chaloupce. Říkal jsem si: Stejnak to dopadne tak, že si X hodin na schůzi nekváknu ani slovo, protože jsem neměl speciální úkoly před táborem a úkoly směrem ke mě, co nově dostanu, budou stejné jako loni...

Mohu se jen dohadovat, jestli něco ti dva řekli ostatním, ale když jsem si urovnal věci i myšlenky, tak jsem na ono sezení došel. Do ticha pochopitelně. Problém byl jen ten, jak sem se měl obout. Jít bos se mi nechtělo, do pěti minut bych ve studené místnosti nastydl, v totálně mokrých botách taky ne. Zvolil jsem ponožky...

Zjevně jsem v myslích těch, co pili předchozí večer méně či dokonce vůbec, vzbudil nějaké pozdvižení,  a protože jsem občas i tak trochu jako jistí sedláci ze hry "Naši furianti", tak jsem si po vyslechnutí onoho úkolu (jenž byl očekávatelný = stejný jako loni) sedl na židli a na druhou hezky viditelně zvedl moje nožky, protože ani v ponožkách to nešlo na studené podlaze přežít moc dlouho.

"Ty nemáš boty?" ozvalo se od někoho. "Ano, všechny moje boty jsou totálně mokré" odvětil jsem, považujíc to za skončené.

S kamarádkou F* jsme se následně bavili o mých snech a o nutnosti jít k psychologovi, ale mám dojem že mé vyprávění nepochopila tak, jak bych chtěl já - mě se kolem nějaké události zdají sny _PŘED_ tím než se  stanou skutečností a až sekundárně _PO_ události se mi sen zopakuje znovu (příklad teprve budu sepisovat, ale bude se točit kolem Larpu, jenž se hrál v okolí Jičína a už jsem pár příspěvků o něm napsal - Návrat starých časů v LarpuShrnutí týdne 14. a hlavně Astrálně v ... a bude to sen tramvajový), tedy nikoliv "pouze po akci a až za několik dní.

Jako dobrý nápad se ukázala hra frisbee, která se hrála po skončení schůze, já opět bosky. Přeci jen, když vás něco trápí fyzicky, je dobré se zaměstnat psychicky a nebo jako v mém případě naopak. Bohužel jsem to nedohrál, protože po srážce koleny a několika silných úderech přes ruce od spoluhráčů (sebekriticky musím přiznat že v zápalu boje jsem i něco rozdal sám) bych taky nemusel odřídit v autě vůbec nic. Ale hlavně jsem skončil proto, že jsem byl jediný bosky, tudíž jen já si musel dávat bacha a to mě nebavilo...

Další chybu jsem udělal v podstatě hned následně - po dohadování se s mými spolucestujícími, které jsem měl odvézt do Prahy, se všichni tři spolucestující shodli, že chtějí být v Praze rychle a že se jim na společný oběd nechce. Odkýval jsem jim, že na oběd taky nemusím. Takže jsme se rozloučili a jeli. Někteří mí kolegové to podle došlé reakce od X* pojali tak, že s nimi nechci mluvit a že jsem snad dokonce ukecal i ty ostatní.

Večer jsem na různých komunikačních platformách zachytil ještě dvě reakce na moje chování a na to že jsem chodil jen v ponožkách, takže jsem nakonec napsal na facebook následující status:

Neznáte někdo nějakého dobrého psychologa? Dnešní událost:
jak to viděli ostatní: Pelin přišel na schůzi jen v ponožkách a ještě pozdě, asi mu hráblo
jak to viděl Pelin: všechny boty mokré, neusušitelné, nikdo po ruce aby mi půjčil i jen pantoflíčky a ve schůzovní místnosti zima od podlahy, že by se člověk nastydl do pěti minut


Dodnes je bez odpovědi od těch, co na té akci byli...

Ale pojďme také na další dny:

Středa: Zahájil jsem prací na emailech a jejich řešeních. Na začátku dne jsem měl 60 nepřečtených emailů, na konci dne opět 60 nepřečtených emailů, ale úplně jiných, dalších 150 emailů šlo automaticky do složky "Neřešit-smazat" (pravidlo: "neřeším to, co jde v originále kolegům a mě jen v kopii" a následné ruční zpětné vytažení konkrétního emailu, na který mě kolegové upozorní, že bych ho měl archivovat či řešit)

Čtvrtek: Den, kdy nemám čas si udělat ani minipauzičku na udělání kafe, je dnem pracovně nabitým. Ano, dnes jsem běhal po problémech se SW, co měly kolegyně, ale pořádná práce za mnou vidět není. Po obědě jsem na pobočce P* čekal na jednu firmu, zpozdila se jen o 3 hodiny, naštěstí to pro mě nebyl až tak mrtvý čas, alespoň jsem trošku snížil deficit v nepřečtených emailech, svítí mi jich už jen 21.

Odpoledne jsem dostal echo, že jsem si za a) nezavřel okna v kanclu na pobočce A* a b) pojedeme v pátek hned v osm na pobočku Ch*, kde dostaneme nové platové výměry.

Pátek: Kdo hádal, že v osm opravdu vyjedeme na akci "výlet za šéfem a za plaťáky", může se zvát přízviskem "nezřízený optimista". Dorazil jsem do kanclu v 8:01 a očekávatelně kolegy nenašel nastartované a naštvané že jdu pozdě, takže jsem začal řešit různé dlouho odkládané drobnosti. V 9:15 mě už jal vztek a šel zjišťovat, kde to vázne. Vázlo to na jednom počítači, který musel být uchozen - byly na něm Office 2007 a bylo tam potřeba dostat Office 2010, problém řešil kolega. Ten náhle přišel dolů, že mu nefunguje heslo admina. Další kolega mu nadiktoval své, ale do pěti minut byl první kolega zpět, že prý taky nic. Nezbylo mi nic jiné, než jít s těmi dvěma nahoru k tomu PC a cestou probírat, co by mohlo být špatně.

Zasedl jsem k počítači, naťukal své adminské jméno LP*, přidal heslo a byl uvnitř. Odinstalování 2 minuty, spuštění instalace a počkání na její rozjezd byl otázkou dvou minut + poučení "majitele" PC co má dělat posléze. To už tam mí kolegové nebyli, protože zjištění, že oni nedokázali správně zadat ani své adminské jméno (ne nepodobné mému) do položky uživatel v login okně bylo pro ně příliš. Soptění uživatele, které jsem očekával, protože ho kolegové spolu se mnou zdržovali víc jak hodinu od důležité práce, nakonec nepřišlo, protože viděl, jak se sám za své kolegy hluboce stydím...

Sobota+Neděle: Po těchto zážitcích jsem se rozhodl "válet" doma u počítače a střihat videa, psát do blogu a dělat jiné, pro mě uklidňující věci.

[technický dodatek: Již podruhé jsem narazil na rozdíl v Excelu 2007 a Excelu 2010, kdy se vzorce v sešitu připraveném v EX2010 "zblázní", pokud je použiju v EX2007. Nechápu proč, nechápu jak, prostě je to fakt. Proto to taky chtěl ten uživatel přeinstalovat...]

2 komentáře:

Magog řekl(a)...

Promiň, ale osobně se domnívám, že řešit některé věci na facebooku může způsobit víc škody než užitku. Návštěva psychologa je jednou z nich. Krom toho žádného psychologa neznám.
(Zato znám jednoho člověka, který to chce jít studovat. Ale 7 let asi nepočkáš, že?)

Pelin řekl(a)...

Nevím, co jsem od své hlášky na FB doopravdy očekával, krom prvoplánového "vypuštění páry ven", jenže jsem se nedočkal reakce ani na jiných kanálech, kterými jsem jisté účastníky zkoušel oslovit (s čestnou vyjímkou, jíž si byl ty na Gtalku)

Prostě od dob HALAK-y je poměrně dost věcí jinak...