Z pátku na sobotu se mi zdál jeden ze snů, který poněkud vybočuje z kategorie mých obvyklých snů
Nestíhám si zabalit
Jsem s kamarády v nějakém velkém městě na nějaké akci. Už pomalu balíme, tedy spíše kamarádi balí, já pomáhám s kdečím, a pak jsou najednou pryč, budova předána a já mám několik hromádek (svých?) věcí venku, včetně polonaplněných tašek. Takže různě a halabala skládám několikero tašek do sebe, aby jich bylo míň, některé doplňuji věcmi z hromádek. Během necelých dvaceti sekund odbíhám bez věcí po vlakovém nástupišti do míst, kde tuším pokladny (naše budova pro akci zjevně stála na nádraží) [a tohle nádraží i tuhle situaci mám z nějakého dřívějšího snu]. Jenže než doběhnu na ono místo, náš vlak už přijel. Poznávám ho velice snadno, nepřijel totiž po kolejích podél mého nástupiště, on přijel napříč a pochopitelně do míst, odkud běžím. Takže čelem vzad a bez jízdenky hurá do vlaku. Zvládl jsem to, doběhl jsem k vlaku, ale věci nikde - trošku mě to děsí, byť tuším, že to je možná v pořádku. Ve vlaku sedí "německá" paní. "Ženo, máme tu všechny naše zavazadla?" oslovuji jí. S německou grácií mi pokývla a ručkou ukázala nahoru do sítě nad oknem. Je tam zavazadel až běda, ale poznávám svůj (reálný!) červený batoh a pár dalších tašek. Tohle tedy je v pohodě.
"Máš jízdenku?" ptám se podruhé a opět pokývnutí. [poznámka z reálu: tenhle kousek snu mě rozčiluje nejvíc, ale je to "německá" klasika mých snů, já se honím jak blb, abych jí a sobě zajistil jízdenku (nebo možná jen sobě), ale žena i při hlídání naší bagáže si tu jízdenku sežene]. Nu což, jdu si na chodbičku vyčíhnout průvodčího. Kontroluji si svoji (reálnou!!) černou kabelu, kterou mám hozenou přes rameno, a ve správném místě nalézám peněženku (vše opět reálně správně!!! To už je těch reálných shod na moje sny až přespříliš, což je tedy mazec)
Vlak ještě nejede a tak vykouknu jedněmi dveřmi skrz sklo ven, směrem mírně dozadu (vlak už stojí na kolejích správně). Je tam vlakové hradlo, odkud se řídí vlaková doprava, ale také několikero semaforů. Visí pověšené na lancích odkudsi shora a jeden z těch semaforů se mi nějak moc nelíbí a tak přestanu čučet na tuhle stranu [bodejť by ne, když je označen dodatkovou tabulkou a v jiném mém snu, kde jsem koukal na stejné hradlo a stejný semafor, mě rozsvícení modrobílého světla na tomto semaforu ošklivě ublížilo]
Při pohledu druhými dveřmi mírně dopředu mě pro změnu potěšilo, že na několikero semaforech vpředu jsem viděl, kterak pro nás svítí zelená a vlak se dal do pohybu. Vidím, že pomalu přichází noc.
Průvodčího jsem se nedočkal a tak pokukuji kudyma to jedeme. Zpočátku směřujeme z kopce, je jen mírný [a tak mě neděsí] a kolem nás je normální krajina poměrně zprůmyslněná, ale tak nějak přiměřeně, nic děsivě "německého". Trať se narovnává a pak projíždíme dalším nádražím bez zastavení. Jedeme poměrně blízko nádražní budovy, která je potmě a přes ceduli se jménem je hozený transparent, který onu stanici přejmenovává, ale jak!!! Nově se stanice jmenuje ZBYGSŁAW
Tady svůj popis snu na chvíli přeruším, protože tahle situace si vyžaduje vysvětlení. Absolutně nikdy se mi ve snu neobjevovalo nic polského a tohle je tedy premiéra, se kterou si pro tuto chvíli nevím rady. Ostatně i to, jak jednám s tou německou ženou je fakt divné. Mimochodem, oslovuji ji jako svojí manželku se kterou už si nemáme moc co říct, nebo jako nějakou podřadnou služku? Přebral snad polský národ v tomto mém snu otěže a umravnili "němce"? Nebo si jenom vzali zpět to, co jim dříve patřilo? K tomu pak navazuje otázka - odkud vlastně jedu? Vím jen že je to velké město, ale je to Brno, či pravděpodobnější Ostrava (klidně můžeme kus cesty objet přes polské území), nebo Praha?
Vlak jede dál, už nesleduji semafory, jen vyhlížím další nádraží. I tohle je nějak přejmenované, byť už ne pomocí transparentu, ale (už) pomocí plechové tabule. Až třetí nádraží má klasickou (obvykle) svítící reklamu v modré barvě s bílými písmeny (opět reálně vypadající)- nápis říká PŘEDLICE. Vlak zpomaluje, ale na této zastávce ještě nezastavuje. Jede teď pomalu kolem nějaké továrny, kde došlo k jistému neštěstí...
Je to několikapatrová budova, posetá výklopnými okny. Všechna jsou otevřena a všemi je vidět stejný obraz zkázy. Ze všech je vidět změť čehosi, co bych popsal jako silné pružiny, které někdo natáhl přespříliš, pak je nechal jemně zreznout a pokrýt houbovitými výrůstky. Těch pružin není tolik, aby na pozadí nebylo vidět několik potrubí, strojů a mdlé zářivkové osvětlení, které teď v noci dává celému výjevu poněkud mystický zjev. [tohle je zjevné opakování, to už jsem ve snech měl]
Ale to už vystupuji z vlaku (bez zavazadel a s nikým) a podél boční stěny továrny projdu na místo, kde narážím na další kamarády. Otáčím se též zpět. Z této strany má tovární budova jen přízemí a první patro (nebo jsou vyšší patra nerozpoznatelně ve tmě), přičemž první patro tu má udělanou jakousi pavlač. Na ní stojí další člověk, možná pokuřuje, ale není na něm něco v pořádku. [O tom níže v textu] Je to dělník, který přežil ono neštěstí, nebo chcete-li nehodu, ale ...
Ze sna se pomalu probouzím v okamžiku, kdy rozpoznávám tváře svých kamarádů a něco mi začínají vysvětlovat.
Symbol továrny zaneřáděné nehodou, jenž pak zvenčí vypadá tak, jak je výše popsáno jsem už párkrát ve snu měl. No tedy nehodou, výše naznačuji, že to mohlo být i neštěstí, ale mohu dodat i možnost sabotáže a nebo čehosi "německého", je to pro mě taky takovou záhadou. Ovšem mám právě jeden sen, kdy jsem v téhle továrně taky pracoval a asi nikoho nepřekvapím sdělením, že tam taky došlo k úplně stejné situaci. O tom však až za chvilku.
Situace s dělníkem na pavlači má ještě tu zvláštnost, že ten dělník vzdáleně připomínal kluka, co mě zval nedávno na sezení u hry Vampire (viz zápis z 8. července 2010 - Deníček a Vampíci). Co na tom dělníkovi bylo v nepořádku nedokážu pořádně popsat, nedokážu si zpětně uvědomit, co byla hra světla a stínů a co "skutečnost", dovolím si odhadnout, že byl onou nehodou zasažen a nemohl tak mezi normální lidi. Či mezi kamarády Larpisty, protože jedním z několika kamarádů stojící pod továrnou byla naše společná larpová kamarádka Freyen.
Situace s dělníky se v jiných snech obměňovala tím, že počet dělníků byl jiný a možná i tváře...
Problém v továrně
Sen ve stejných továrních kulisách, ale z pohledů dělníků se mi zdál jednou, možná dvakrát. Je také možné že jsem si dodatečně vyfabuloval jiný začátek a i jiný konec pouze k jednomu snovému "vysílání". Tenhle sen i ten předchozí vlakový ani nemám poznačený v poznámkových listech, tak byl zasunut hluboko v podvědomí, až se teď z nějakého důvodu znovu objevil na světle, dá-li se to tak říci...
Pracuji v továrně na výrobě čehosi, co protéká tlustými trubkami poskládanými po tovární hale ve výši lidského pasu. Tu a tam vedou do nějakého přístroje. Nad našimi hlavami jsou další - užší - trubky a zářivkové osvětlení. Po hale se nás pohybuje několik, ne víc jak deset dělníků oblečených v modrých montérkách. Jeden z nás se asi zbláznil a začal provádět nevhodné operace, s řevem se po něm vrhám a snažím se zabránit nejhoršímu. Pochopitelně pozdě. Zařvu mohutně do haly, kde se postupně zvětšuje rámus od vznikajícího problému, aby všichni okamžitě naběhli po schodech na ochoz ve vyšším patře a pak ven z budovy.
Myslím si, že zareagovali všichni, leč po chvilce mohutného běhu a proběhnutí na pavlač vidím, že jsme tu celkově dva (tři). Dveře se za námi zabouchly. Jsem smutný z toho, že se nás zachránilo tak málo, a budu ještě víc smutnější, protože mi jeden z kolegů zrovna říká, že nás velmi pravděpodobně nikdo nezachrání a že nemůžeme pryč. Při pohledu na něj mám pocit, jako by se do jeho montérek šikmo "propálil" obraz dřevěného rantlu ze zábradlí, (vzhled toho propálení je takový, jako by tam měl pruh stejné barvy jako je barva dřeva a současně na onom místě byl dělník průsvitný - já ostatně vypadám jen o trošku lépe). Kolega si zapaluje a já sleduji skupinku lidí, ke kterým se přidává další člověk, přicházející z boku od budovy. Podívali se na nás ...
Zde sen asi končí, protože náznak toho, že bych z pavlače seskočil či slezl dolů je takový mlhavý. Ale někdo z nás přeci musel jít pro pomoc, nebo ne?
