Cé-Cé-Ó

Popěvek Cé-Cé-Ó mi bude zřejmě hezkých pár dnů strašit v hlavě, neb byl zazpíván tak krásně, že bude téžké ho z hlavy dostat. A přitom ...

Po vystoupení z nějakého kolejového vozidla na venkovském(?) nádraží vstupuji do moderní továrny, kde se vyrábějí chemikálie. Velice rychle dojdu do prostory, kde jsou podél stěn rozmístněny desky s ovládátky, tlačítky a blikátky. Jsou tu i dva muži, které si (v duchu) pojmenovávám ředitel a technický náměstek. Co ti dva dělají, netuším, ale vypadá to jako exkurz, neboť slyším vysvětlování co to jako kde umí a tak. "Dobrý den, mě si nevšímejte", říkám a aktivuji jednu desku (= rozsvítí se zelené kontrolky) a pak ještě nějaký proces mírně tlačítky poopravím a současně melu dál: "jako když tu nejsem, budu jenom připoslouchávat". Ti dva se podél neaktivních desek blíží do jednoho rohu a já jdu přesně do protějšího, kde je jiná ovládací deska, ale současně už i kus vlasního výrobního zařízení.

V tomto místě snu už cítím nějakým šestým smyslem blížící se problém, ale v tuto vteřinu je to spíše o pocitu, že továrna je nová a že si nejsem úplně jist, jestli v ní je vše OK. Každopádně o chviličku později se ozve pád jednoho těla a jeden z ředitelů se "zbláznil", neboť radostně pohovořil o tom, že vypustí bojový plyn. A protože je přímo ve velíně (jinak tuto místnost nelze popsat), je jasné, že těch deset kroků, co jsme od sebe prostě nepřekonám včas, ba co víc, že mě ten bojový plyn může zasáhnout taky, protože bůhvíkam je jeho výstup přesměrován.

Okamžitě skáču na pult a pak si hraju na opičku a po trubkách a různých železných konstrukcích šplhám vzhůru, kde v jednom místě sabotuji průtok čehosi v trubce (uzavírám ventil) a pak tahám za ovládací lanko čehosi. Když se mi napotřetí podaří trhnout správně, ozve se hlásič hlasem krásné mladé (pihovaté) ženy, jež zpěvavě vyhlašuje tří hlásky: "Cé-Cé-Ó" (představte si to asi jako popěvek Ho-ří, přičem třetí tón je o půltón níže než ten druhý). A znovu. A znovu. Zde pod střechou tovární haly to chytá navíc takovou tu správnou ozvěnou...

A já už lezu zase o stupeň výš, až se dostanu ve městě M* před bývalou prodejnu Bati, kde jednak vytrhávám z propojovacího rozvaděče "svůj" nějaký dodatečný kabel a pak dozapojuji zpět nějaké vypojené kabely. Jeden u nich patří do pozice 25.

Teprve pak se rozhlédnu a vidím na evakuačním place zaměstnance v bílých pláštích stojící přesně ve čtvercích jako vojáci. Soudě podle úplnosti čtverců, zachránili se všichni. Jdu ke "svému" čtvrci, který je složen z několika pracovnic mého reálného zaměstnání, ale tento čtverec je značně neúplný....

Všichni se dívají do jedněch dveří patřící v reálu právě té bývalé prodejně Baťa, kde je tmavá místnůska, jež mi připadá jako kaple a mé bývalé reálné kolegyně (tč. v důchodu) dělají cosi, co vypadá jako amatérská mše za nezachráněné..................................................................

Budím se vyspalý a s poměrně dobrým pocitem, nemám pocit, že bych něco udělal špatně nebo že by to šlo udělat lépe