Trošku na mě padá splín a tak sám sebe potěším přečtením této konkrétní verze textu, jež byla svého času předpremiérovou verzí textu kroniky Modřinky. Chybí v ní vysvětlivky a některá jména, "slovoslep" není dobrý, ale to, jak mě zas a znova tento text dostane z bahna nepohody na pevný břeh, to je prostě neuvěřitelné. V jednom místě mi tečou slzy. Štěstím...
A to jen proto, že jsem tuhle epizodu z našeho dračího doupěte opravdu prožil a odehrál citem. Bližší a další vysvětlení bude zítra
Ostrov Ater, jednoho sluneční odpoledne
Dnešního odpoledne sedím na molu města Ater a není mi do zpěvu. Cítím, že musím hodně rychle zajít na magickou univerzitu, protože se ve mě hromadí pocit, že musím co nejdříve pod dozorem se naučit další kouzla. Zatím ale žádná loď na obzoru, která by plula na trase Evelin-Ater.
Problémem je, jak to udělat legálně, neboť došlo k dalšímu posunu jednání mocností o Kirin. Nyní se to má tak, že by se měl vybudovat domeček s nápisem “konzulát Velvétského království”. Nepochopil jsem úplně přesně důvod tohoto rozhodnutí, tedy to, proč už nestačí dozor OSN*, ale nadřízeným se neodporuje, zvlášť když o něco zdvořile leč naléhavě žádají. Nikdo z našeho království není poblíž a než sem na začátku zimních bouří někdo dopluje…
V mém ne úplně dobrém rozpoložení si všímám samotného Kirina, který na úplně první pohled taky není úplně nejšťastnější, protože čárá klacíkem do písku, ale už na ten druhý vidím, že jakmile obrázek dokreslí, stane se obrázek třírozměrným a hle, náhle zajíc utíká k lesu. Sledovat tvoření světa by mě mohlo bavit, říkám si v duchu a jdu blíž. Kirina však pozdravím až v okamžiku, kdy z písku odlétá nějaký ptáček zpěváček (nejsem přeci hloupá lama, abych někoho rušil v soustředění na kouzlo)
Krátce se s Kirinem bavím o tom, že na pár dnů odjedu, abych se naučil kouzlit, až z toho vznikl Kirinův nápad, jestli se nechci naučit to, co dělá on, že mi pro tuto činnost stačí mít jen velmi velkou představivost. Chabě se bráním, že nemám tak velkou magickou sílu, ani nejsem Starousedlík, ale Kirin mě zblbl tak, že jsem si našel klacík s tím, že mě Kirin takříkajíc povede za ruku.
Hned první problém nastal s tím, že pro onu věc stvoření se musím dokázat oprostit od okolí, zcela jej ignorovat a co nejvíce se soustředit. Úplně samozřejmě mě napadlo, že to přeci dělám tehdy, když medituji a Kirin se zatvářil, že to by mohlo jít, že by to byl skvělý začátek.
A tak jsem začal hned na tomto místě meditovat, Kačka vzlétla a začala mě hlídat z výšky, aby mě nikdo nevyrušil, a do pěti minut jsem byl spolehlivě přesně v tom bodu, kdy mé astrální tělo se odpoutává od fyzického a já si v něm jdu “sesbírat manu”. Udělal jsem ten jeden první krok, když se mě dotkla malá ruka Kirina. “Pojď” řekl mi a vedl mě do města.
Byl to zajímavý pohled, tedy pro mě - já ve svém modrobílém astrálním těle, Kirin jdoucí ve svém fyzickém těle a táhnoucí mě za ruku, okolojdoucí se dívají skrz nás a nevědomky nás obcházejí … a my jdeme blíže do středu města. Situace, kdy někam jdu s někým a jeden z nás není ve fyzickém těle, mi nepřišla divná, vždyť kolikrát jsem ve svém hávu Nočňátka (jež mi dodává fyzické tělo pro noční službu) odváděl duši (tedy jakési astrální tělo) za Bránu, a to, že to tentokrát bylo opačně, mě nemohlo vyvést z míry.
A také mě z míry nevyvedl ani fakt, že budovu radnice vidím tak nějak dvojitě, ale ani to mě nevyvedlo z míry - byla to stejná situace, jako když jsme šli vůbec poprvé k Evelince a měli projít přes pevnou zeď, která tam v druhé realitě - realitě Starousedlíků - nebyla. Teď jsem viděl jedním pohledem pracovnu starosty a druhým jednoduchý úkryt, který jsme před pár dny právě pro Kirina zbudovali v hájku. “Jakpak dlouho bude Kirinova skrýš zbudovaná námi vypadat takto?” optal jsem se sám sebe v duchu a podvědomě se zastavil přesně na hranici obou realit. Pak se událo strašlivě moc věcí naráz. Pokud se nepletu, nejprve jsem si uvědomil, že stojím, neboť mě Kirin nedrží za ruku, podvědomě očekávajíc, že mě Kirin “vezme k sobě” do své reality. V ten okamžik, kdy jsem si to uvědomil do mě Kirin drcl tak silně, že jsem zavrávoral a spadl do reality třetí.
Kamsi letím z obrovské výšky a prolétám kolem místa, které vypadá jako starý sloupový chrám, před nímž jsou kamenné stoly a na něm pohoštění jako pro bohy. Ono to totiž pohoštění pro bohy bylo, naprosto jednoznačně poznávám bohyně Hator a “její” suitu, ale také Yawalanté a skupinu dalších bohů patřící k věřícím z náboženství První Inkarnace.
Musel jsem si vrazit pěst do úst, abych polekaně nevykřikl, neboť vidím i skupinu polobohů, v níž stojí Pán Pravého Poledne a s ním se baví Pán Snů, tedy Lemon. Oba jsou v prostém oblečení vzdáleně připomínající Eldorské hábity, tedy ne ve svých obvyklých zbrojích. Podvědomě chci letět rychleji pryč, aby si mě nikdo (a Kirina) nevšiml. Pán snů zrovna něco vykládal svému protějšku s pohárem v ruce, náhle zmlkl a ohlédl se mým směrem. Úúch, to abych byl připraven jít na kobereček vysvětlit, co jsem tam ve dne(!!) dělal.
Než jsem se rozkoukal, letím (no spíše padám) na ostrov Kirin, v dálce vidím i Plexis a také třetí ostrov, který s nimi vytváří krásný rovnoramenný trojúhelník. Že by Rychleby? stačím si pomyslet a než se stačím leknout, že se o ostrov Kirin rozmáznu, stojím na něm a Kirin do mě drcá, ať se probudím.
Otevřel jsem pořádně oči, abych zjistil, že jsem zřejmě na Kirinu, ale o hezkých pár let později, neboť tu stojí kamenné město, jež svým rozložením odpovídá Evelinu, tedy civilní obchodní přístav, několikero tržišť, skladišť a tak. “O kolik let v budoucnosti jsme?” zkusil jsem se optat Kirina, ale to by mi prý řekl medvěd (asi Konrik Medvěd? **)
Jdeme do města a já si v jednu chvilku uvědomil, že po Kirinově probuzení jsem ve svém fyzickém těle, mám sebou svojí hůl s navázanou Mormonskou vlajkou, ale tak nějak podvědomě cítím, že není vše stoprocentně správně. Okamžitě si zakazuji na to myslet, abych náhodou svojí přízemní logikou nezlámal nějaké kouzlo či iluzi a prohlížím si město. Odhaduji, že jsem o 20 let, ne-li o padesát let v budoucnosti. Možná o víc.
A opět mě Kirin vede za ruku a stáčí mě k nejvyšší budově ve městě, která vypadá tak, jako by na obrovskou budovu postavili menší, na ni ještě menší a pak ještě několikrát, takže to vypadalo jako neumělá pyramida.
Pokud jsem kdy stál na ostré hraně rozhodnutí, že zpanikařím a s řevem uteču, tak teď k tomu bylo úplně nejblíž. Kirin totiž řekl: “Hezky si to vymyslel, tohle je tvá škola magie”. Zdálo se, že můj původní plán, že dokončím jen deset let pod vyslancem markrabětem xxxxxxxxxxxxx a vrátím se na Velvét k hrobu drowky Sheli, pohřbené jako “Sheli z rodu Modřinků” (jak vidí náhrobek ti, kteří nemají tu moc vidět pravý náhrobek s nápisem Sheli Marlson nebo jsou nepřátelští k drowům), k bratrovi a rodičům, a tam si najdu nějakou činnost, které se budu dlouhodobě věnovat, prostě padl vniveč.
“Každé patro je věnované jedné úrovni kouzelníka” dodal ještě Kirin a jemně zatáhl za mojí ruku, abych vešel dovnitř. Tam se ke mě (Kirina neviděl) rozeběhl vrátný - nějaký mladší člověk a jednoznačně kouzelník. “Mistře vy jste omládl, pil jste lektvar mládí?” zavolal na mě udiveně, když byl blíž. Radosti mi to rozhodně nepřidalo a tak jsem zabrblal jako že jsem provedl něco v tom smyslu a že to kouzlo brzo odejde. “Ale vaše nová hůl…?” nechápal kouzelník a já se skoro bál, že mě sesmahne jako nějakého cizáka, který se dovolil vydávat za Modřinku mistra.
Kouzelníku se to opravdu nějak moc nezdálo a pozorně sleduje na střídačku moji hůl s mormonskou zástavou a chvílemi zírá kamsi na boční zeď s trofejemi. Tam byla také má hůl ale o dost očazenější ani prapor Mormonů nevypadá, že bych s ním chodil jen po městě.
Začlo mě to bavit. “Krásná ukázka duplikačního kouzla, že?” říkám polekanému kouzelníkovi s líbezným úsměvem a přitom mu nastavuji hruď, aby se do mě mohl trefit kouzlem, kdyby chtěl. A on chtěl - střelil po mě nějakým kouzlem z hole, které neznám, ale v uších mi zaznělo zaříkadlo, které končilo slovy “pravá tvář”. Naježily se mi chloupky na ruce o síle nějakých dvaceti mágů, kouzlo mnou projelo a přibližně polovinu magů mé tělo vrátilo zpět.
Mile jsem se na kouzelníka, který teď stál s otevřenou hubou neschopen ničeho, usmál a dodal: “Kdyby se něco dělo, budu u sebe” a protože jsem se nedočkal reakce do deseti sekund, vykročil jsem směrem na schodiště, udělal dva kroky…
Pak se svět ošklivě zakymácel, a já si jentaktak nevyvrkl nohu, jak jsem z výšky dopadl na pláž vedle svého fyzického těla, stojíc opět ve svém astrálním těle. Obě mé já jsou od sebe nějakých 100 sáhů a mé fyzické já si mocně přitahovalo mé astrální já. Poddal jsem se tomu…
Pak jsem začal počítat škody a změny. Času podle slunce nemohlo uplynout víc, než kolik dávám na meditaci. Ukazatel mé manové zásoby ukazoval o osm magů více, jako bych prošel po desáté výcvikem na kouzelníka. Podíval jsem se po Kirinovi, který se usmíval a naznačil mi, abych se dotkl své hole. Ta je jednoznačně o kousínek očazenější a zlatavá písmenka nějakého zaklínadla, která čtu jako “Ukaž mi svou pravou tvář”, svítící v písku spolu s čárkami směřující k holi mi napověděla. Kirin mě doprovedl naučením se nového kouzla, které se sesíla pouze a jedině přes hůl. Když bych jej seslal třeba na určitého mládence v zelené hraničářské kamizole, ukázal by se - pouze mě a pouze na okamžik - Baphomet ve svém nepřirozenějším já a stálo by mě to 20 magů , avšak pokud není co odhalit, vrátí se mi polovina magů zpět.
S Kirimem jsem se pak opět zkusil pobavit, v jak hluboké budoucnosti jsme byli, protože mě začlo docházet, že mě Lemon v brzké době určitě nevynadá, ale Kirin se záhadně usmál a prý jsme byli tam, kde si to vysnila má hlava… Z čehož by vyplývalo, že m nevynadá vůbec...
Pak se se mnou Kirin rozloučil, já mu ve zmatku ani nepoděkoval (sakra, sakra, sakra!) a zůstal se svými myšlenkami sám. Uvědomil jsem si totiž, že jsem se právě stal účastníkem časového paradoxu, ať už se stane přesně tak, jak jsem ho viděl, nebo mírně jinak - Právě mě můj žák naučil kouzlo, které v budoucnosti budu učit já jeho!
Ohlédl jsem se po Kirinovi, ale ten už byl ode mě tak daleko, že jsem jej ani neviděl. Nechtělo se mi dělat vůbec nic a tak jsem si opět sedl do písku a zahleděl na moře. Na mysl mi po přestálém příběhu s Kirinem začaly přicházet takové ty obyčejné věci a mezi nimi ta, že musím poslat vzkaz na naše velvyslanectví. Avšak stále žádná loď na obzoru. Pro Kačku by to znamenalo letět více jak 100 mil. “Kačko?” přivolal jsem k sobě svého “havránka”, jež ještě kroužila nade mnou. Než přistála přede mnou, padl mi do očí klacík, který jsem před pár minutami držel v ruce, abych zkusil napodobovat Kirina….
Kačka mi postála modelem a já klacíkem podle ní nakreslil menšího ptáčka. Když byl hotov, na mysli mi vytanulo nějaké zaklínadlo a to tak samozřejmě, že jsem jej vyslovil, abych až pak se lekl, co jsem to vyslovil!
Přede mnou se objevil ptáček a bylo poznat, že nejsem takový mástr jako Kirin, protože kresba v písku zůstala, ale zato se mi povedl ptáček mluvící: “Sdělte jméno adresáta a vzkaz”, zazpíval mi mým hlasem. Zas a znovu ukázal výcvik z Garnaku na čarování ve vypjatých situacích své ovoce. Dříve bych vyjekl v úleku nějaký nesmysl a tím bych tohle kouzlo “Posel” pokazil, takhle jsem ale nameldoval jméno velvétského velvyslance i krátký vzkaz. (A lekl se až když bylo po všem)
Když ptáček odletěl, klovla mě Kačka do prstu u nohy, abych se probral a zeptala se mě, jaké je to třetí kouzlo, co jsem se v budoucnosti naučil. Nojo vlastně, uvědomil jsem si, podle magických pravidel má hlava při desáté návštěvě školy měla umět pojmout kouzla tři! Musel jsem se zamyslet - je pouze jedno jediné kouzlo, které bych chtěl a na které mě navedla Sarah, jež ho má. O to víc mi teď chybělo, když tu Sarah není. Chtěl jsem se ho naučit tak hodně, že už jsem si předem četl jeho teorii. Teď se to hodilo.
Postavil jsem se na to a v mysli jsem se zasoustředil tak jako nikdy, tak, jak mi o tom říkal Kirin, jak se soustředí on, když kreslí a oživuje zvířátka. Letmo jsem v mé mysli to kouzlo ucítil: “Lazebníku, konej!” vykřikl jsem.
Kolem mě zavanul na kratičký okamžik silný vichr, který stihl nazdvihnout i trošku prachového písku pode mnou a zacloumal mým šatstvem. Na zem dopadla má čelenka….
Bál jsem se i jen nadechnout v úleku toho, co se asi mohlo stát, ale pak jsem se už nadechnout musel. Slabá vůně močálů a rybiny z mých šatů, o ostatních věcech nemluvě, byla pryč. Jako bych cítil vůni lesa, vůni lesa své domoviny, takový ten okamžik, kdy dozrávají lesní plody a v lese je nejkrásněji. Podlomily se mi nohy a já sebou kecl na zadek do písku, divže Kačka nestihla uhnout. To už jsem také stihl zajet rukou do vlasů, abych zjistil, že je mám načesané tak, že mi malinko zvětšují hlavu, současně drží na místě bez čelenky a že ten cucek vlasů, co mě trápil poslední dva dny a co jsem si ho chtěl nechat odříznout, tam už není.
A kdyby večer nepřišla rosa, která mě vyhnala z pláže, seděl bych tam doteď, načesaný, umytý i navoněný v čistém prádle bez záplat, a v duchu si neustále promítal a připomínal vše, co mě dnes odpoledne potkalo...
