Asi takhle to mohlo vypadat v mých představách v jednom městě v Česku před necelým měsícem, kde maminka jednoho dítka správně oznámila, že její dítko do tohoto ústavu chodící se nakazilo infekční chorobou zvanou Mononukleóza. Děj pak pokračoval hromadným odhlašováním dětí ze školky.
Myslíte, že se tohle nemohlo v Česku v roce 2010 stát nemohlo? Ale mohlo, a nejenže mohlo, také se i stalo! (A myslím si že to nebude ojedinělý případ)
Jedna z mých kamarádek se kvůli tomu dost čertila - od učitelky se dozvěděla, že mezi matkami vypukla panika a hromadné odhlašování dětí ze školky... Nikdo, ani někteří přátelé a příbuzní se vlastně neobtěžoval zjistit, jak to je... prostě slyší mononukleóza a jako by slyšeli, že vypukl mor... Mononukleózu ma 95% populace, tedy její bakterie v těle, je jen otázka, kdy a jestli propukne... (o nemoci Mononukleóza si přečtěte více třeba na http://mononukleoza.net/) Předtím prolítly školkou neštovice (konkrétně Plané neštovice) a to naopak děti vodily houfně do školky, aby se jimi nakazily a měly je tak za sebou, takže teď mají co chtěly - nemocné děti po neštovicích.
Tolik jsem zachytil z vyprávění kamarádky a taky pochopil takříkajíc mezi řádky, že matka předchozího dítěte, o kterého se to její nakazilo, právě kvůli těmto "poplachům" do školky hlášení nepodalo....
A to je právě ten problém - co je lepší - nic neříkat a "nedělat si ostudu", ale riskovat že někdo další dopadne špatně? Nebo naopak to říct a chytit ošklivé reakce od neinformovaných či hloupých lidí??
Jako by se historie opakovala, vzpomněl sem si, jak jsem před pár lety hodně podobně prodělal příušnice. Já už o nich věděl, protože jsem je "čapl" od kamaráda, ale onen kamarád je chytil od kohosi, který se mu nepřiznal a pak už stačil jen "doktor blbec", který příušnice zpočátku nerozpoznal - kamarád pak měl díky špatně léčené nemoci v prvních dnech údajně šanci 50x50, že mu nemoc poničila mužství....
Přiznat se, nebo nepřiznat? Osobně jsem se rozmýšlel jen velmi krátce a pak napsal hromadný email všem kolegyním a kolegům v práci. Kolegyňky se mi smály, jak mohu chytit dětskou nemoc ve 30+ letech, ale stalo se... Naštěstí mi všichni tvrdili, že už si touto nemocí prošly, takže se to obešlo bez problémů. Tedy až na drobnou ranku v mé duši, protože jsem měl dost zjevný pocit, že se mi kdosi (zde nejmenovaný) smál neupřímně ba až přejícně....
No, když tak koukám na to co jsem zplodil, tak mi přijde, že to jako zamyšlení nad hloupostí lidí nevypadá, spíš jsem si jen vylil srdce, jak se říká. Jenže jak se zamýšlet nad někým, kdo v panice(?) odhlašuje děti ze školky? Je to tím, že nemají informace? Nebo informace mají, věří jim, ale jsou zkreslené, ba až nepravdivé?? Je to chyba v osvětě??? Dá se vůbec dopátrat pravdy, a tyhle lidi přitom nezesměšnit, neztrapnit?
