První potáborový týden začal očekávatelně - 200 nepřečtených emailů jsem průběžně likvidoval celý týden (mezitím na druhé straně příbývaly) a v pátek v 18 hodin jsem končil na sumě 22 emailů. Samozřejmě taky se řešily nějaké ty papíry co mě strašily na stole, nějaké ty drobné poruchy. Prostě klasika.
Jen kdyby se nedělo "to" okolo. Vzniká u nás odborová organizace, do níž se v tomto novém týdnu nesmím zapomenout přihlásit, mám pocit, že některé věci prostě sám neuhádám.
Od čtvrtka do neděle jsem spal na gauči, neb přijela má sestra z P* i s rodinou, což znamenalo, že od pátku jsem opět přišel o část vlasového porostu, který byl prohlášen příliš dlouhým :-)
Tím bych uzavřel právě uplynulý týden a vrátil se trochu víc dozaději, až do roku 2002. Kamarád J* do svého blogu napsal celkem tři vzpomínky na uplynulé tábory a ta poslední - Staré Palučiny - i mě vzala trošku víc u srdce, než bych čekal. V té době - v roce 2001 a 2002 - jsem teprve vplouval do party lidí hrající larpy a zjišťoval, že po delší době jsem narazil na partu lidí, která brala mě, takového jaký jsem, aby mě tato menší parta v květnu vzala na přípravný kemp jedněch Palučin. Myslím si, že to bylo v roce 2001. Pak se mi stala nedobrá věc s autem (selhání brzd), které jsem zvládl sice zvládl fyzicky, a tak jsem neměl šanci prožít žádný letní běh na starých Palučinách.
Nikdy nezapomenu na jednu z věcí, kterou jsem tam v onom květnu prožil. Byly tři hodiny ráno a já se vzbudil s úlekem, neboť se dělo něco podivného. Zaposlouchal jsem se, ale neslyšel nic. Vůbec nic. Ani zavrzání cvrčka, průlet můry, prostě nic. Pootočil jsem se ve spacáku, abych si mohl vyndat ruce a zkusil prošťourat uši, protože to ticho bylo podezřelé. Jenže jsem vyvolal děsivě hlasitý zvuk...
Všude okolo mě totiž bylo neuvěřitelné ticho, dokonalé ticho. Takové ticho, které jsem snad do té chvíle nikdy neslyšel (spal jsem s F* a ten nechrápal!) a poté slyšel snad jen jednou, ticho, které tlačilo do ušních bubínků...
Když se vrátím do posledních 22 dnů, pak tábor a moje osmá účast mě opět nabila energií a já jsem spokojen, přestože larpy už nepřipravuji a hodně dlouho už larp ani nehrál. Našel jsem si ve skupině své místo, které mě baví a v němž jsem ostatními respektován. S dětmi jsem byl ve styku poměrně dost, i když v porovnání s klasickými oddílovými vedoucími jsem byl s dětmi méně...
Žádné komentáře:
Okomentovat