Z konce července dlužím jedno povídání o tom, jak vypadá přepracovanost. Příběh jsem si nevymyslel, naopak, sám prožil....
Jedno ráno jsem měl jet na pobočku do L*, ale měl jsem přislíbený odvoz od kolegyně, která bydlí ve stejném městě jako já, že mě tam hodí, jen musím být ve správný čas na správném místě. Měl jsem mít sebou jen dvě tašky - jednu s dokladama a druhou s notebookem. Člověk míní a ... člověk mění.
O den dříve opět vyhořel na jiné pobočce přívod a tak jsem to chtěl zkontrolovat a kolegyně se mi v to správné ráno omluvila, že bude odvážet svého muže do práce a to o dost dřív než jsme měli jet my. Nu což, všechno krásně do sebe zapadlo, a tak v poklidu jdu na první pobočku, tam se kupodivu vůbec nic nedělo, co by počítačový technik měl spravovat, takže jsem po nějaké té preventivní kontrole zkoukl hodinky a pochopil, že na druhou pobočku přijedu poměrně pozdě, než jak jsem chtěl přijet s kolegyní.
Zrychlil jsem tedy, oblékl se, popadl tašky a klusal na tramvaj. Tramvaj po chvíli čekání přijela, nastoupil se usadil a projel tři zastávky. Pak tak koukám k sobě na klín a mám divnej pocit. Těch tašek je tam nějak málo, chybí taška s notebookem !!!
Hlavou mi projel zrychlený film. Oblékám se v kanclu, drapsnu dvě tašky, jdu na tramvaj, notebooková taška mě tíží, protože mám urvaný řemen co se dává přes rameno, na zastávce si sedám na lavičku, do tramvaje nastupuji bez na lavičku odloženého notebooku.
Takže hurá zpátky, jenže mezitím stihly projet tři další tramvaje a taška na lavičce nebyla. To už jsem se začal bát, sice notebook zajištěný a zaheslovaný (+ pokud by z něj někdo šlohl disk, tak se mu bude jevit zašifrovaně), ale v hlavě mi svítila malilinkatá žárovka naděje, že jsem si vsugeroval, že nesu notebook k tramvajové zastávce a že je na svém místě v kanclu.
Vzal jsem to raději do našeho patra pěšky, běžíc po schodech a berouc je po dvou. Otevřu kancl, podívám se do rohu na židli, kde jsem si brzo ráno odložil obě tašky... Je zle, notebook nikde...
Polilo mě horko, pak studený pot, srdce se mi zastavovalo. Průšvih. Co jenom řeknu vedoucímu ? Dostanu kopačky za ztrátu osobních dat (i když na notebooku nebyla)?
Začal jsem se pomalu loučit se svou kanceláří a naposledy se po ní zprava doleva rozhlédl. Udělal jsem krok dopředu ke stolu. Sehl se ... Sebral tašku s notebookem .... Proklel sám sebe za zbrklost a přepracovanost ... a vyšel ven na chodbu to vydýchat. Pak se promítl jiný film
Oblékám se v kanclu, drapsnu dvě tašky, každou do jedné ruky. Na stole jsou klíče od kanclu. Odkládám notebook, beru klíče. Vycházím ven. V přízemí obouruč(!!!) pracuji s turniketem a přístupovou kartou. Jdu na tramvaj (a jsem obolavěný ze včerejšího ručního zalévání s konví na zahradě). Sedám si na částečně zaplněnou lavičku (!!! notebook si vždy v těchto případech dávám na klín, teď to logicky nešlo!!!). Přijíždí tramvaj....
Takhle nějak to mohlo být, ale dneska mám pocit že to mohlo být trošku jinak.
Oblékám se v kanclu, drapsnu dvě tašky, každou do jedné ruky, jednu z nich si hážu na rameno. Na stole jsou klíče od kanclu. Beru klíče. Vycházím ven. V přízemí obouruč pracuji s turniketem a přístupovou kartou, jde to, notebook v jedné ruce a přístupovou kartu v druhé. Jdu na tramvaj. Sedám si na částečně zaplněnou lavičku, notebook vedle sebe. Přijíždí tramvaj, nastupuji bez notebooku. Můj anděl strážný to vidí a přenáší notebook na místo, kde jej nikdo neukradne a kde si budu myslet, že jsem ho upustil já.
Stal se první příběh, nebo druhý? Myslet si můžu co chci/ můžete co chcete.... . Představa, jak se v tomto dni můj strážný anděl nadřel (protože "radostné věci" se mi v ten den děly dál), mě mírně děsí....
Ta představa se dá rozvinout, ale i jinak - co když se později v čase vrátíme zpět a děláme si strážného anděla sami sobě? Neděláme si sami sobě potíže?
PS: Tuhle příhodu jsem dával k dobru asi osmi lidem (bez andělského přídavku) a všichni mi potvrdili, co jsem věděl hned - to _JE_ příznak přepracovanosti !
