Vrátíme se trošku v čase do předposledního červencového víkendu, kdy se mi zdálo několikero snů, ale dva z nich na sebe částečně navazuji. Navíc se mi zdály v jednu noc, přerušené čímsi. Ale já se jen koukl na hodinky a pokusil se spát dál.Což se i podařilo. Zvláštností této dvojdílné série je to, že k nim patří i další sen, který je uvozuje a je ve stejných kulisách....
1. díl - jedeme na víkend
Sen je poměrně krátký a zdál se mi před setkáním. Dojel jsem do Prahy nějakým spojem a musím, pokud chci dojet tam, kam chci, přejet přes celou Prahu na správné nádraží. Problémem je to, že velká nádraží mají v rukou “němci” a já budu muset spojem, jenž stále provozují češi. Jsou pouze dvě možnosti - buďto je ten spoj (ještě) legální a v tom případě pojede z německého nádraží, ale ze zastrčeného nástupiště kdesi vzadu, nebo (už) bude ilegální a pokoutně bude vyjíždět v noci. Případně vyjíždět z malinkého pomocného nádraží.
Drobná poznámka k předchozím závorkám - pouze si dofabulovávám situaci, jak v té sérii snů vypadala, neboť mé sny s němci vypadají tak, že když přicházejí, tak horečně přestavují a přeměňují kdeco, ale později jim dojde dech.
V metru se necítím bezpečný (což dotvrzují mé jiné sny), takže jedu tramvají a ta jede poměrně v pohodě až do míst, kde musí jet výlukovou trasou. Zde vystupuji a musím přejít přes náměstíčko kolem nově budované budovy dopravních podniků na jinou tramvaj abych dojel. Koleje kolem této budovy jsou budovány na přeskáčku, vždy, když se opraví kus silnice, parku, či chodníku, tak se tam dodají koleje (případně by to mohlo být i naopak, jak mě napadlo až teď, kdy tento příspěvek konečně sepisuji, tedy že je postupně rozebíráno a přemisťováno z čech kamsi do německých měst).
Dojezd k nádraží už proběhl bez dalších problémů, cesta do něj vede přes jemné blátíčko. V nádraží se děje to, co jsem předpokládal. Musím projít tunelem k jednomu nástupišti, vylézt nahoru a pak přeběhnout koleje k nástupišti tak, aby mě nikdo neviděl - extra se kolem sebe kvůli tomu opatrně rozhlížím. Tím vlakem z tohoto nástupiště jedu sám, a vyjíždí se v noci na signál semaforu, koleje vedou po okrajích nějaké částečně opuštěné průmyslové zóny. A jak jsem předpokládal, další čeští cestující nastupují na malém nádražíčku, kde vlak poprvé zastavil. Já jsem pro cestující mírně podezřelý, jak jsem si mohl nastoupit na nástupišti číslo “nula s čarou”, když k němu nevede přístupová cesta, že?
Pak nás přišel zkontrolovat průvodčí, který mi vysvětluje, že jejich společnost P* bude fungovat tak dlouho, dokud budou mít s čím jezdit a s kým jezdit. Sen končí dojezdem do vísky v jarním slunku a mým vystoupením z vlaku na konečné s radostným pocitem, že jsem na místě (přestože v reálu jej absolutně neznám)
díl druhý - jedeme z víkendu
Krásné slunné odpoledne, poflakuji se na pláži spolu s mnoha dalšími lidmi, kteří se spíše opalují, než aby lezli do řeky, nebo na vysoký útes, který je za řekou. Má to drobný háček, za útesem je nádraží a tam se budu muset časem nějak dostat. Ale jak se říká, šlo to dolů, půjde to i nahoru. A skutečně. Má sestřenice H* si “mžikově” vyčarovává bílou, obláčkově vypadající motorku bez kol, sedá si na její konec a vyjíždí. Krásně plynule se ode mě vzdaluje a stoupá směr útes.
Je to dobrý nápad od sestřenky (která i teď i v reálu vypadá jako má typická příslušnice “němců”) takže se jí pokouším napodobit. Jenže když čech napodobuje němku, tak je to vždy minimálně s drobným problémem, motorka se mi zjevuje pomalu od zadního kola směrem dopředu, a když už motorku jako takovou mám, tak se musím částí mozku soustředit, aby mi nezmizela pod rukama. Každopádně jsem šikovnej, neboť motorka funguje a hned jak ovládnu správně řídítka a zatočím nad útes, vše se jeví býti v pořádku.
Sesednu a motorku odstavím, současně se na ní přestanu soustředit. Ta se mění na malý model lodi s plachtami (třístěžník) a s tou si začíná hrát malá holčička. Ještě jí rychle chytám i s lodí, v níž ještě v tu chvilku bylo trocu létací síly a zvedlo to jak loď tak holčíčku asi tak půlmetru do vzduchu. Pak létací síla konečně vyprchala a já šel na tramvaj
Na náměstí s dopravním podnikem se tentorkát dostávám z protisměru jízdy té první linky a opět tedy přecházím ono náměstí na druhou tramvajovou linku, jen tentokrát procházím kolem druhé strany oné dopravácké budovy. Jízda druhou tramvají vypadá stejně, dokonce z okna tramvaje vidím, že po české koleje přijíždí od cíle mé cesty vlak, čili je na 99% jasné, že pojede za pár chvil zpět.
Dojezd druhé tramvaje ale vypadá mírně jinak než předtím, tentokrát jsou koleje nataženy do suterénu nádražní budovy, když zastavuje, tak si připadám jako v přezabezpečeném metru. Tramvaj otevřela dveře, já vystoupil, otevřel si další dveře bránící pádu lidí do kolejnice a úzkým tunelem (úzkým pro čechy) se deru ke svému nástupišti.
Jenže ouha, šipky na nástupiště čtyři, ani na nástupiště “nula s čárkou” nejsou a nádraží je přestavěno. Ptám se tedy chlapa sedícího u stolku s informacemi, kudy tudy na vlak do M* a on mu podává kroužkový blok kde má vložené jízdní řády vlaků rozdělených podle nástupišť.Sedám si k tomu a začínám listovat. Můj vlak je skutečně vložen v sekci nástupiště “nula s čárkou”. Ptám se ho tedy znovu, kudy tudy na vlak, jedoucí z nástupiště “nula s čárkou” Líbezně se na mě usmál a řekl mi ať se podívám na datum odkdy dokdy jízdní řád platí - platil od 26.září 2009 do 28.10. 2010, čili už rok neplatí. (A zde se projevila další německá vlastnost, proč by stavěli tunel na své nástupiště, ze kterého nepotřebují, aby vlaky jezdily, natožpak proč by ho stavěli na nástupiště české). Mračím se a ptám se ho, proč tedy před momentem na to nástupiště přijel vlak (a kam německý přijet nemůže protože tam nemá vhodnou výhybku) a on mi odpověděl, že lidem od společnosti P* do hlavy nevidí.
Mám pro toho chlápka ošklivé překvapení. Tajně pod stolem zamelu rukama v rámci vytváření kouzla a hodlám na něj bafnout za jeho pomocí. Nadechuji se a …........................... [sen přerušen vnějším podnětem]
díl 3 - povodňová dohra
Do vlaku se mi nastoupit podařilo a po chvíli jízdy na správném místě i vystoupit. Tentokrát mě očekávalo pošmourné ráno, mraky se honí po obloze, ale už neprší. Sice už neprší v této oblasti, ale povodňový stav stále trvá a drobné proudy vod tečou v místech, kudy normálně netečou. “Koho to tentokrát postihlo?” ptám se nahlas sám sebe, když jdu po vesnici a o necelých pět vteřin později s úlekem a hrůzou v hlase vyjeknu: “Postihlo to nás!!”
Popoběhnu necelých pět kroků k bráně do dvora, v jejíž spodní části je proražen otvor a teče skrz něj potůžek s hloubkou asi 2 cm s čirou vodou. Vbíhám dovnitř a sleduji, jak voda teče z kopce ke stodole a dalším budovám na zahradě. Nic nebo nikoho neohrožuje a tak se otáčím doleva, kde je vstup do výminku, kde žije babička. “Je tu někdo?” zavolám do otevřených dveří a zním dvojhlasně. To mě zarazilo a znovu vykukuji ven. Zcela dole na zahradě stojí sestřenice E* a volá na mě.. Jdu k ní (a jsem překvapen, že nevolá z domu, který stojí vpravo na začátku dvora) a ptám se, kde jsou všichni. Ukazuje za roh na budovu (v reálu neexistující) kde je uzavřena má další sestřenice P* a vysvětluje mi, že P* musí brát prášky a že se o její dítě stará chůva. Ukazuje přitom na bližší budovu, kde v prádelně přebaluje nějaká cizí žena nemluvňátko. Vedle ní stojí necky... Je mi to docela podezřelé, ale …...
....... budím se a tak záhada kolem povodní zůstává nerozřešena. Ostatní nepřežili a proto bere sestřenice prášky? Nebo jí je podstrkují za nějakým cílem? Proč se mi zdá o sestřenicích, se kterými se skorem nepotkávám?
