Předposlední článek minisérie o zářiovém prodlouženém víkendu
Dnešní sen je poměrně jednoduchý, neboť se pohybuji po chodbích vzdáleně připomínající jistou nemocnici s poliklinikou. Venku za okny je noc, v prostorách, které procházíme je ticho a nikdo další na chodbách není. Chodby jsou osvětlené zářivkami.
Když říkám, že procházíme, pak mám na mysli mě a mého reálného kolegu z práce Z* a naše procházení se pomalu ale jistě mění na hledání úkrytu. Jinak se totiž nedá nazvat to, že se oddělujeme a já se zkouším napasovat mezi dvě zdi, jež se zdobně lomí a byly-by mi dávaly možnost být ukryt. Avšak čas a úzkost mezery mi dohromady nedávají šanci.
Jsem odloven jistou strážkyní, jež se podivuje: "Je po půlnoci, češi už mají spát. Ale vás vymněníme s tím, co protestuje, že on spát nemá" říká a nedodává to co si myslím já: "a nikdo nám kusově chybět nebude"(*)
A skutečně, jsem veden po schodech do sklepa, kde jsou speciílně položené vodorovné "kukaně" a do jedné znich si mám vlézt. Nebo spíše uklizen, neboť v tu chvíli omdlévám....
Zajímavostí tohoto snu je ta, že jsem byl chycen chvilku po půlnoci a po tomto omdlení ve snu jsem se vzbudil v reálu taktéž chvilku po půlnoci.
Co bylo dál po půlnoci bude popsáno v dnešním večerním příspěvku, posledním z této série
=====
(*) narážka na jistou gru v Dračím doupěti, jíž jsem byl aktuvním účastníkem. Zde ale byly role přesně obráceně
