Pokračující minisérie z prodlouženého zářiového víkendu (nebojte, v budoucnosti už uvidíte jen dva další)
Vědouc, že se v noci něco mezi vedoucími dělo (ale naštěstí to nebylo to, čeho jsem se bál), jsem byl na dnešek připraven a to včetně opraveného megafonu a svolení, že dnešní budíček může být s hudbou. V 7:45 se z megafonu ozvalo toto:
Mohu říct jen toto: Nadšení jsem nevzbudil, natožpak o půl hodiny později, kdy jsem svolával všechny na první posnídaňovou činnost, přičemž mě následovala 90 minutová pauzička, kterou jsem využil na dlooooooouhou procházku lesem. Měl jsem o čem přemýšlet, ale měl jsem ji udělat spíše až večer.
Dopoledne si mě totiž odlovila F* (současná vedoucí tábora) a měla se mnou 30 minutový hovor. Odpoledne nečekaně přijela H* (bývalá vedoucí tábora) a měla se mnou nečekaně 30 minutový hovor, který mi ale byl o něco příjemnější než ten první. Asi i proto, že mě H* bere takového jaký jsem, či že mě respektuje takového jaký jsem, narozdíl od F*, u které po dnešním rozhovoru cítím, že se mě pokouší (jako správná manažerka) vybudit k lepším výkonům tím, že mě upozornila na moje chyby. Což beru, a budu muset vymyslet jak se jim vyhnout. Leč ale také, jestli se jim chci vyhnout - jsou dané chyby chybami, nebo jen odlišnostmi v přístupu?
Kvalitě spánku, s nímž jsem chtěl započít tentokrát krátce před 23-tí hodinou mi to nepřidalo...
