Včerejší hororový zážitek (z reálného světa) měl pokračování. Kamarádka S* mi zřejmě zanechala stopu v mém vědomí a pak mi vlezla i do snů a vlezl mi do něj i náš tábor.
Jinak kamarádka S* je už jakž takž v pohodě, po posilujícím sobotně odpoledním spánku byla relativně čilá a podvečerní procházka po přírodních krásách města J* ji udělala ještě lépe. Pak (poměrně) veřejně pronesla, co a proč se jí dělo. Na úplném začátku stála nuceně vysazená antikoncepce...
Ale teď k tomu nejdůležitějšímu
S* + P* zachraňují život
Sen začal poměrně pohodově, děcka a hromada vedoucích plují na lodičkách z ostrova na břeh jezera, jízda je klidná, drobné vlnky ťukají do boku lodě. Na břehu nás čeká nějaká paní, odhaduji ji na plavčici, která půjčuje lodičky. Další děj mi dává za pravdu, jakmile najedu lodí na břeh, leze mi do lodičky a natahuje se po pádlech. A pak najednou zcela bez dalších projevů, které by nám cokoliv napověděly, se hroutí plavčice na zem. Je tak děsivé ticho, že pád špendlíku na podlahu loďky by zněl pekelně hlasitě.
Já a S* se vrháme plavčici na pomoc, rovnáme si ji na písčité pláži a S* velice snadno zjišťuje, že došlo ke srdeční příhodě, plavčice nemá tep. S* se rozhoduje, že bude dýchat z úst do úst, na mě zbyla masáž hrudníku...
Po chvilce mám pocit, že slábnu, anebo hrudní koš plavčice tuhne, ale máme se S* neuvěřitelné štěstí, plavčice nám ožila ... O pár hodin později v nemocničním pokoji ukazujeme plavčici záběry z našeho tábora a já si všímám velké podoby účesu plavčice a S*.
Tím sen končil, ale rozpaky zůstávají. Třeba jen z toho, že jsme měli X přihlížejících, ale nikdo nepomohl. Uvědomuji si také, že má výuka první pomoci je už poněkud staršího data a třeba u masáže srdce a dýchání z úst do úst se měnil poměr vdechů x masáží a zrovna v tuhle vteřinu si nedokážu uvědomit jestli je to 1x15 nebo 1x30....
Před pár týdny jsem se podivoval kamarádce M* že šla na přeškolení první pomoci, ale teď si říkám, že bych si měl něco podobného vyčíhnout v mém okolí.
