Na blogu mi chybí dva kratší sny, které mají společné dvě věci - autobus a koncovou lokaci snu, což byla blízkost základní školy, kterou jsem navštěvoval. U toho druhého snu mě z jeho nezapsání omlouvá to, že se mi zdál teprve předevčírem...
Tak tedy sen č. 1 - povodeň u základky.
V podstatě se sen skládá z jednoho jediného obrazu a je barevný. Stojím na svahu vedoucího od plotu základky a sleduji, že je místo upraveno. Respektive svah tu už není - je tu do roviny dosypaná hlína už hezky porostlá trávou a je zakončena kamennou zdí. Pod touto zdí by měla být hlavní silnice, ale teče tu voda. Tedy abych nekecal - spíše stojí.
Pohled na protější břeh. Na konci původní silnice je postavena nižší zídka, protější břeh není zvednutý. ale je také obydlený. Po trávě zrovna přijel autobus, pár dětí vystoupilo a pár nastoupilo...
Pohled doleva směrem k mému bydlišti - protože v reálu hlavní silnice klesá dolů, klesala i ve snu - Tím pádem jsem viděl oooooobrovskou vodní plochu vedoucí až ke vzdáleným horám, zatopené domy, ale i polorozbořenou věž mešity(??) zhruba v místech mého domu.
Pohled doprava do centra města, ale i zde silnice v reálu klesá dolů a i ve snu klesala. Obraz zatopených domů, taktéž se mírně rozcházejících s realitou. Zde na mém svahu vidím další diváky, kteří se tiše dívají a oproti reálu je za budovou školy postaveno několik domů. Zřejmě tu bydli ti diváci....
Sen č. 2 - "Tak už sakra musím jet!"
Jsem na plácku blizoučko kruháče ke hřbitovu. V realitě tam stojí čerstvě otevřená moderní prosklená restaurace, ve snu tak ale ještě není a je tu plácek, kde stojí tři autobusy Karosa ŠM 11 a jsou všelijak natočeny, jakoby tři různí řidiči zaparkovali své autobusy náhodně na tomto plácku a přitom si nepřekážejí.
"Musím jet", říkám tak nějak všeobecně, ale stále mě cosi, co ve snu není řádně naznačeno, zdržuje.
"Tak už sakra musím jet!", naštvu se na sebe a popobíhám k mému autobusu, režisér mého barevného snu udělal v půli běhu prostřih a zařadil záběr, jak se dívám na to, jak se mi daří zastrčit chytrý telefon(?) do levé kapsy kalhot.
Po nástupu do mého autobusu (byly otevřené jen přední dveře) si všímám, že všechny přístroje na palubce jsou vyndané a díry překryté plechem s krémovou barvou sedící k původnímu odstínu vnitřku. Mě je to jedno, startovací tlačítko mám, takže....
Po nastartování si všímám, že nemám automatickou převodovku, ale vpravo od sebe mám řadící páku.
Pokud mě to mělo duševně rozházet, nebo jen prozkoušet, tak se nestalo ani jedno. "Musím zjistit, kde mám jedničku" říkám okamžitě s úsměvem. Další věcí, která mi to měla ztížit, je to, že jako jediný stojím čumákem do kopce. Zmáčknu spojku, vrazím řadící páku do polohy vlevo-nahoru, a ... dávám se do pohybu. Sice to na jedničku s hvězdičkou nebylo, motor v jednu pikosekundu šel pod volnoběhové otáčky, ale jel jsem.
A pak střih a jsem na svahu za základní školou, který vypadá reálně a na mě zbývá sjet z trávy nejprve na chodník a pak asfaltovou silnici....
Sen skončil a já nechápu proč jsem už z toho plácku na tu silnici nesjel a podle všeho jel po trávě hodně dlouho, obě lokace jsou vzdálené víc jak kilometr...
Mám-li nějak okomentovat moje sny, tak oba sny tu už byly. U prvního snu řeknu slovo REPRÍZA, protože si neuvědomuji rozdíly mezi sny, i když kdybych měl z obou snů fotku, možná byly zatopené trosky domů, či zatopené stále stojící domy postavené trošku jinak.
U druhého snu řeknu REMAKE, protože úsměv od nástupu do autobusu až po rozjezd na řadící páku mi připadají jako nové. Nejistota, jak sjet ten závěrečný svah zůstala.
Z pohledu psychologického si uvědomuji, že tento povodňový sen a předchozí povodňový (Třídírna duší) se mi zdály v době, kdy na mě dění kolem koronaviru (resp. čtení a poslech zpráv) doléhalo až přespříliš. Zdá se, že by v tom mohl být jistý vzorec.......
Co se týče jistoty pohybu s autobusem a hlavně to že (si) ho řídím sám a že vše i přes překážky funguje, hlavně brzdy, tak příručky rozborů snů hovoří jasně - sám si svůj život řídím a necítím ve snu žádný problém.
Tedy až na ten nešťastný sjezd ze svahu, který je i v reálu prudký tak, že to nedávají ani traktůrky sečící trávu. S ním si při psychologickém rozboru zatím nevím rady. A tak to pouštím z hlavy a uvidím, co mi to ukáže v reálném životě...
